Krajina byla plochá a šedá. Vzdálenosti neplatily a nebe kleslo k obzoru až na dotek. Jen barevné keře podél dálnice ukazovaly, že jedeme. Do ticha leskly se jen černé brázdy na polích. Pocítil jsem, že sama holá skutečnost má obsah, a ten mne teď zaplavoval. Všecko dění, jehož jsou plné i ty noviny, které jsme si koupili, je nadbytečné: nadbytečné nad vědomím života.
Napadlo mi, že napíšu o nějaké obyčejné, nevýznamné události, jakých si nikdo nevšímá. „Navrhuju zastávku,“ řekl Martin. „Zvu vás všecky na kávu,“ řekl jsem já. Byli jsme čtyři. Odbočil na pětadevadesátém kilometru k čerpací stanici. Venku trošku pršelo. Vzal jsem si čepici a šli jsme tam. Káva byla dobrá.
Jeli jsme do Brumova, kde paní Vaculíková měla v muzeu číst z dopisů panu Kolářovi. Vezl nás vnuk Martin, odborník: testuje auta a píše o nich do Světa motorů. Když jsme se kroutili nahoru a dolů Buchlovskými kopci, pravil, že tu se to dá projet dvoustovkou: on to několikrát projel, ale musíte jet brzo ráno, když není provoz. Teď byl provoz dosti hustý, proto jsme jeli jen stopětašedesátkou. Bylo to omamné: les jako by se na nás kácel zleva, zprava. Měl jsem strach, ale nebál jsem se. Viděl jsem, jak to Martin dělá, a ten strach, to byl jenom nezvyk na ten rozdíl, jak to jede on a jak bych jel já. Paní Vaculíková seděla vzadu s paní Orlovou, povídaly si, takže to nevnímaly, to je dobře.
Začalo pršet a já si uvědomil, že jsem v té kavárně asi nechal čepici, ojoj! Paní Vaculíkové na ní záleží, koupili jsme ji spolu kdysi ve Vídni, hnědé pepito, číslo šedesát, se štítkem. Takové se u nás už nenosí a nikdo je tu nedělá. Zašeptal jsem to Martinovi, ten řekl: „Cestou zpátky zítra se pro ni zastavíme...“ Hned jsem si představil, že to by nebylo jenom tak. Musíme to místo napřed minout, někde podjet dálnici, vrátit se, jet kus zpátky. Potom totéž opačně. „To nebude víc než čtyřicet kilometrů,“ řekl Martin.
Stojí ta čepice za to? řekl by si každý jiný. My ne. My víme, že člověk má být svým dobrým věcem jaksi věrný. Máme v bytě plno rostlin, já odřezané a zvadlé části zabalím do papíru, odvezu do D. a tam to dám na kompost. Nedovedu si představit, že něco, co žilo s námi, by skončilo v městském odpadu. Protože ani já bych nechtěl skončit někde jako odpad.
Beseda dopadla dobře, druhého dne jeli jsme zpátky. A tím klikatým způsobem dostali jsme se k pumpě na 95. kilometru. Představoval jsem si čepici v různých situacích: pod stolem, v pultě, v odpadkovém koši, a že čeká a pláče. Paní u pultu hned věděla, že jsem to já, kdo ji tam zapomněl. Udělali, co dělávají: pověsili ji u vchodu na věšák. A ona tam nebyla. Někdo ji ukradl. Napadlo mi hned nejen, že ji tedy nemám, ale ke komu se asi dostala a jak jí tam bude. Máme dvě zjištění: že toto je solidní podnik a že národ je samý zloděj. Ale možná, kdyby se ten člověk dověděl, že je to moje čepice, že by mi ji vrátil. Ano, jsou takové čtenářky.
