Na stadionu Ljudski vrt právě odstartovala kvalifikační bitva Slovinsko–Česko, která sice vzrušujícími okamžiky hodně šetřila, ale přinejmenším karneval na tribunách vás do dění vtáhl dokonale.
Stadion, kterému Slovinci přezdívají Nogometni hram (Fotbalový chrám), praskal ve švech. Na tribunách se sice tísnilo jen dvanáct tisíc fanoušků, ale přesto vládla elektrizující atmosféra.
Když Baroš nastřelil tyčku, v ochozech to jen zašumělo. Když před přestávkou zahodil svou šanci před brankou Čecha zcela osamocený Dedič, fanoušci freneticky jásali. V klidu nebyli ani na vteřinu.
Poskakovali, sborovým „Slóó-véé-nia“ doprovázeli chytlavou melodii a synchronizovaně odpovídali na skandování domácího kotle, jenž vyplnil celou tribunu za jednou z branek.
To je to peklo, před kterým místní každého varují s až neskrývanou hrdostí. Kdyby měl útulný stadionek na úpatí viničních svahů trojnásobnou kapacitu, byl by to teprve pořádný hukot.
Z místních ale nešel strach jako z fanoušků jiných balkánských národů, ačkoliv svůj temperament také nezapřou. Fotbalem se bavili bez ohledu na nudu na hřišti.
U východu bylo pořádně dusno Rozjížděli mexické vlny a vždy bouřlivým potleskem odměnili české fanoušky, kteří zábavu nehodlali kazit. Společně se ostatně vlnili i do rytmu své vlastní verze pokřiku „Pojďme hoši, dáme gól!“.
Jediné, co domácí fanoušci těm českým netolerovali, bylo poskakování „Kdo neskáče, není Čech“, jež vždy přehlušil ohromující pískot.
Utkání končí a i na tvářích Slovinců se odráží rozčarování. Pomalu se sunou z hlavní tribuny a v úzké, metr široké betonové uličce před východem se nepříjemně tlačí. Bezpečnost tady dostává na frak. Stačila by menší panika a teprve v tu chvíli by vypuklo skutečné peklo. S tím na tribunách by však nemělo nic společného.
