Asi by už bylo těžké přesně rekonstruovat, jak se do slovníku českého veřejného života dostalo spojení „nepřizpůsobivý občan“. Počítám, že to šlo trochu samospádem - někdo je použil jako první a ono se chytlo, až se z těch dvou slov stal jakýsi terminus technicus, o jehož významu se vlastně moc nepřemýšlí a používá se jako „korektní“ označení pro nepopulární menšinu. Pokud by ale někdo chtěl ten termín podrobit analýze, mohl by se docela zhrozit.
V tom lepším případě jsou jím označováni lidé, kteří se k druhým chovají bezohledně nebo i agresivně, činí jejich život obtížným, někdy třeba i nebezpečným.
Ta nálepka ale může velmi snadno pokrýt všechny, kdo se z toho či onoho důvodu nějak vymykají, nezávisle na tom, jestli se ta jinakost jakýmkoli způsobem dotýká svobody druhých. Proti odstrašujícímu příkladu „nepřizpůsobivého občana“ se implicitně staví ideál občana přizpůsobivého. Jak se takový pozná? Čemu se přizpůsobuje? Těžko říct, mimo jiné i proto, že přizpůsobivost může být v rozporu s občanstvím.
Pojem občan v sobě má totiž zakódovanou neochotu vždy a za všech okolností se přizpůsobovat. Sugeruje člověka, který si je druhých vědom a respektuje je, zastává ale také nějaké hodnoty a je ochoten je naplňovat a hájit, i kdyby to bylo v rozporu s momentálně převažující náladou.
V hodinách dějepisu se zdejší děti, alespoň doufám, učí o lidech, jejichž význam spočíval právě také v tom, že se nepřizpůsobili. V novinách čteme a ve vystoupeních vůdčích osobností občas slyšíme výzvy k nepřizpůsobení se - třeba rozšířené rezignaci, obecnému sklonu k paušálnímu obviňování velkých skupin lidí a podobně. Přizpůsobivost sama o sobě není žádná hodnota, již by bylo třeba posilovat a šířit, byť by to bylo bezděčně, prostřednictvím slovních spojení užívaných natolik automaticky, že zdánlivě nestojí za to se nad nimi zamýšlet. Stojí.
Krasobruslař Tomáš Verner vykroužil na ledě nějaké ty křivky během exhibice u příležitosti narozenin Kim Čong-ila, docela to schytal. Právem. Jeho tvrzení, že se jel do Pchjonjangu předvést ne politikům, ale normálním lidem, patří v silné konkurenci končícího týdne k těm nejapnějším. Navíc - být objektem přízně toho severokorejského pána se nemusí vyplatit.
Kromě krasobruslení fandí Kim Čong-il také filmu. V rámci snahy o vylepšení úrovně severokorejské kinematografie nechal v roce 1978 unést svého oblíbeného režiséra Šin Sang-oka s manželkou a po několikaleté internaci a politické převýchově ho přinutil natáčet režimní velkofilmy. Kdyby se režisérovi po osmi letech nepodařilo během festivalu ve Vídni utéct ochrance, točil by tam, chudák, ještě dneska. Verner by udělal dobře, kdyby svoje rittbergery v Pchjongjangu napříště nijak přehnaně neodpichoval. Přízeň jeho tamního fanouška může nabrat grády až nečekané.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL redaktor LN
