Ve veřejném životě je každému přisouzena nějaká role, někdo ji ochotně přijímá, jiný se jí třeba zpěčuje. Hradní vicekancléř Petr Hájek si v posledních letech osvojil roli exota, muže zastávajícího některé - alespoň v českém prostředí - značně neortodoxní názory (třeba na evoluční teorii), navíc ochotného je zopakovat a rozvést, kdykoliv je o to požádán. Naposled tak s gustem učinil v pořadu Hydepark minulý týden na ČT. Vyhovuje to tak oběma stranám, jak panu Hájkovi, tak i médiím, jež se jeho názory nechávají šokovat, aby je pak dále šířily. Jedni získávají snadný terč, do nějž je možné pálit s jistotou jakéhosi zásahu, druhý je tím zase utvrzen ve svém sebepojímání -osamělý muž držící prapor zdravého rozumu, nenechav se rozhodit poštěkáváním mediálních psů jde dál, je totiž individualitou v uniformním světě.
Je to oboustranně výhodná symbióza, která jde možná ještě o kus hlouběji než k momentálnímu společnému zájmu. Bylo docela zajímavé pana Hájka v televizi sledovat, jak se proti mediálnímu světu ostře vymezuje a zároveň dává nevědomky najevo, že jeho postupy přijal za své. Čtenář jeho knihy Smrt ve středu musel být překvapen, když slyšel vicekancléře mluvit například o nutnosti pracovat s prameny a vyhnout se jejich zkresleným mediálním interpretacím. Je to tentýž autor, který ve své knize spřádá trochu klopotné fikce z dojmů získaných letmou četbou novin?
O názory na vznik člověka nebo na 11. září ale nakonec tolik nejde. Spíš jde o vlastní dobrý pocit, vnímání sebe sama jako odlišující se individuality - nonkonformisty. Je to totiž hodně žádaný artikl, který prodává reklamní průmysl, jenž člověku často sugeruje, že se takovou individualitou stane, zakoupí-li ten či onen produkt. Prodává ho i „průmysl“ konspiračních teorií, jenž z člověka po přečtení nějaké brožury udělá znalce utajených pravd. Všichni to chceme a chceme to levně. V tomhle ohledu je pan Hájek typickým učenlivým dítětem mediálního světa, ne jeho oponentem.
O autorovi| Ondřej Štindl, redaktor LN
