Hrdé, pracovité a velkorysé potomky vikingů dočasně pokořila finanční krize. Zahraniční dluh islandského bankovního sektoru se vyšplhal na 700 procent HDP a premiér si poprvé v dějinách pořídil ochranku. Vzestup a pád zázračné islandské ekonomiky a blahobytu líčí přední česká skandinavistka.
Zprávy o krachu islandských bank z médií vymizely, zahraniční zpravodajové odjeli, aby se vrhli na další kořist, státy ve finanční krizi, které žádají o pomoc, se množí a pomalu se stávají všednímkoloritem doby. Případ Islandu měl ovšem příchuť senzace – vždyť šlo o zemi s jednou z nejvyšších životní úrovní, jejíž blahobyt všechny návštěvníky ohromoval. Takže na tiskových konferencích tamních státníků byla tlačenice jako během summitu Gorbačova a Reagana v Reykjavíku blahé paměti.
Sleduji Island vlastníma očima a ušima už půl století a nabyla jsem dojmu, že jeho vývoj ve dvacátém věku je přes veškerá místní specifika názorným modelem tzv. západní Evropy, do níž už skoro dvacet let patříme i my. Se svými 300 000 obyvateli představuje strukturu vztahů, která je snáze přehlédnutelná a srozumitelná, v níž jsou všechny výhry i prohry zosobněné známými a známými známých a kde se všechno děje jaksi intenzivně i zranitelněji. Miniaturní model může sloužit jako výzkumná laboratoř experimentu zvaného stát versus trh.
Příznivý tah sleďů Hospodářsky začínal Island po staletích dánské nadvlády, extrémní chudoby a materiální zaostalosti prakticky od nuly. Začátkem 20. století žila drtivá většina obyvatel v drnových chalupách a živila se chovem ovcí, v sezonách si někteří vylepšovali živobytí lovem ryb na primitivních veslicích. Jakmile se ale Islanďané po vytrvalém snažení svých v Kodani vzdělaných elit domohli správy vlastních věcí (od roku 1904 ministr dánské vlády pro Island se sídlem v Reykjavíku, 1918 autonomie, 1944 samostatná republika), jako by v nich procitla velkorysost a riskantní odvaha velmožů a svobodných sedláků samostatného středověkého státu.
Plnou parou se pustili do budování hospodářství a zajišťování zaměstnanosti, založili první Islandskou banku, s níž se dostaly do oběhu peníze, stavěli cesty, mosty i přístavy, podmořským kabelem pořídili telegrafní spojení s pevninou a založili Islandskou univerzitu. A hlavně: nákupem prvních traulerů odstartovali moderní techniku rybářství, budoucího hlavního zdroje své ekonomiky. Slibný rozvoj zastavila až světová hospodářská krize ve 30. letech. Po druhé světové válce však vláda využila prostředků z vývozu ryb do bojující Anglie k rychlé obnově.
Ekonomicky Island za války získal i obsazením ostrova britskou, později americkou armádou, která se tam po válce usídlila trvale v podobě vojenské základny NATO. Masivní přítomnost cizího vojska, stavba ubytoven, cest, letiště atd. nabízely vítané pracovní příležitosti a Spojené státy byly nakloněny poskytovat výhodné finanční půjčky. Politická závislost na USA byla evidentní, do hospodářské politiky si však Islanďané nenechali mluvit. Politici nezpochybňovali skandinávský model kombinace soukromovlastnických vztahů se státním řízením velkých projektů národní ekonomiky, sociálním zabezpečením a subvencováním zemědělství.
Politika budování blahobytné společnosti vyvrcholila v 60. letech a podpořil ji příznivý tah sleďů do islandských vod. Nová, efektivní rybářská technika zmnohonásobila úlovky za „sledí horečky“ (1960–1966) a vysoké příjmy z exportu se promítly do všech sfér života. Islanďané bohatli a zasloužili si to: tvrdě pracovali a jejich produkty byly prvotřídní. Tehdy to však stát se svou podporou blahobytu pro všechny poprvé osudově přehnal. Zapojil do ní banky (zatím ještě státní) a rychle se rozmohla praxe úvěrů, na jejichž splácení se nevztahovaly vyrovnávací mechanismy inflace, takže inflace vlastně umořovala dluhy. Což přišlo obzvlášť vhod, když proradný sleď z islandských vod zmizel. Islanďané poprvé poznali slasti života na dluh a začalo platit modifikované heslo komunistického Československa: Kdo nemá úvěr, okrádá rodinu. Masově si pořizovali luxusní bydlení, nová auta a rodinné farmy díky přílivu subvencí vzkvétaly. Nevěřila jsem svým očím, když majitelé statku, kde ve vzorově mechanizovaném chlévu přešlapovalo stádo krav, nakupovali ve městě bedny krabicového mléka. Bylo to levnější. Také nad zbožím v obchodech a vybavením domů přecházel zrak; Islanďané si na světových trzích vybírali vždy to nejmodernější a nejkvalitnější zboží.
Pochopitelně se tato rozmařilost státu i občanů musela dostat v době menší přízně moře-živitele do úzkých. Úprkem se rozběhla inflace, reálné mzdy začaly klesat, vypukl sociální neklid, dostavily se alarmující deficit obchodní bilance a devalvace islandské měny a státní dluh závratně vzrostl. Stát musel začít šetřit. V thatcherovském desetiletí islandští politici přistoupili na deregulaci a přenechali část starostí mechanismu trhu. Vláda se pustila do postupné privatizace podniků s většinovým podílem státu a stát si nechal kontrolu jen nad geotermálními a vodními energetickými zdroji, distribucí energie a bankami. Tržně obchodovatelné kvóty na rybolov nepřežilo mnoho menších rejdařů a po snížení zemědělských dotací prořídly i řady farmářů. Doporučení státu: Věnujte se jiným profesím, nejlépe cestovnímu ruchu. A bývalí rybáři a sedláci se znovu snažili. Budovali muzea rybolovu a jiných vzpomínek na minulost, lovili krevety, chovali norky, zakládali umělé líhně pstruhů a ostošest se věnovali cestovnímu ruchu.
Nicméně nastala éra neviditelné ruky. Hlavně pod tlakem svých závazků vůči Evropskému sdružení volného obchodu a později Evropského hospodářského prostoru, jichž se Island v zájmu svých obchodních styků se sjednocující se Evropou stal členem, se ostrov otevřel mamutím koncernům. Do té doby měly i velké hypermarkety tuzemské vlastníky a jediným velkým zahraničním podnikem byla hliníkárna, napájená ovšem elektřinou z islandské elektrárny. Koncem tisíciletí přeměnila vláda státní banky s ryzími islandskými názvy v akciové společnosti a v roce 2002 je plně privatizovala.
Pak už šlo vše ráz na ráz k současnému krachu.
Reje neviditelné ruky se viditelné místní vládě vymkly z rukou.
Úvěry a zase úvěry Když jsem psala ve druhé polovině 90. let pro českého vydavatele Dějiny Islandu, pronesla jsem na Islanďany chvalozpěv v tom smyslu, že mají obdivuhodnou schopnost rychle se adaptovat v nových životních podmínkách. To jsem ještě netušila, jak rychle se přizpůsobí tržní ekonomice a globalizaci. Nejobratněji využili příležitosti – jako všude – bankéři, vykukové a dynamičtí mladíci. Banky rychle fúzovaly s velkými výrobními podniky, ty se staly hlavními akcionáři a pustily se do podnikání na mezinárodních trzích. Mladíci zasedli doma či na burze k počítačům a opájeli se transakcemi s virtuálními penězi. A vykukové si brali úvěry a investovali doma i v zahraničí, banky financovaly vlastní investice nejen ze stabilních vkladů svých klientů, ale čím dál více z peněz půjčených od zahraničních bank, dlouhodobé úvěry splácely krátkodobými a tak pořád dokola. Vláda přijala s cílem transformace hospodářství program na výstavbu nových vodních elektráren k pohonu dalších hliníkáren z dovezených surovin (vše na mamutí úvěry místních bank, pro něž to byla zdánlivě atraktivní a hospodářsky záslužná investice) a otevřela pracovní trh zahraničním firmám a dělníkům. Úvěry a znovu úvěry státu, podniků i jednotlivců. Následuje ohromný stavební rozmach a kromě drahých aut se pamatuje i na přestavbu muzeí, zbudování nemalého koncertního a konferenčního domu v Reykjavíku a filmových ateliérů, zakládají se nové vysoké školy nebo síť celoživotního vzdělávání. Je to povzbuzující a banky a jejich největší akcionáři se na financování podílejí. Města se rozrůstají a venkov vzkvétá, ale kdo zná místní poměry, ví, že na tomhle statku žije už jen jedna stará paní a tamten zas slouží jen chalupářům anebo turistům. Tráva na loukách se seče pouze proto, aby se na nějakou dobu oddálilo zplanění, zato tamten statek prosperuje a krávy se tam dojí samy pomocí počítačového robota – samozřejmě na úvěr. A všichni se mají dobře, ti nejbohatší vlastní soukromá trysková letadla a zvou si na večírky Eltona Johna.
Nikdo nevaruje, jen pár intelektuálů, umělců a spisovatelů tepe konzumní způsob života a vytrvale protestuje proti devastaci neposkvrněné přírody obrovitými vodními přehradami a elektrárnami. Ale i oni si nepochybně berou úvěry. Nabídky bank jsou lákavé, jak víme. Veřejnost je spokojená, jen moudří (a těch není nikde dost, jak také víme) kroutí hlavou a ironicky se usmívají, když celou zemí letí nový slogan: útrás. Tento výraz vyhrabali novodobí vikingové z puristického slovníku a znamená něco jako expanzi. Islanďané musí expandovat na zahraniční trhy, musí tam expandovat i jejich kultura a literatura (což se daří autorům krimi), musíme světu ukázat, že Island je skvělý, vzduch zdravý, příroda krásná, lidem se tam dobře žije, přijeďte! Chceme si získat tu nejlepší pověst. A pak to přijde. Poté, co od začátku roku hodnota islandské koruny klesá a světem se šíří finanční krize, oznámí předseda vlády na televizní obrazovce národu, že jedna ze tří největších tuzemských bank není schopna dostát svým závazkům a stojí před bankrotem. Záhy to oznámí i o dvou zbývajících, althing (parlament) urychleně schvaluje nouzový stav a banky za minimální výprodejní cenu odkupuje stát, tedy daňoví poplatníci. Národ je v šoku.
Teprve v takové chvíli si člověk uvědomí, jak neviditelná ruka zneviditelnila i peníze, o které každému, ať chce či nechce, jde. Islanďané už léta skoro nikde neplatí hotově, nýbrž kreditními kartami, jejichž krytí mohou překročit. Veškerý platební styk občanů i podnikatelských subjektů zajišťují samozřejmě banky. Přestanou-li fungovat, život se zastaví. První starostí vlády tedy je zřídit nové banky, z těch, které stát odkoupil a jejichž majetek klesl na minimum. Ještě horší je, a tím to vše začalo, že zahraniční banky přestaly přijímat islandskou měnu, poskytovat další úvěry a vést s islandskými finančními ústavy jakýkoliv platební styk kromě splácení pohledávek. V nových státních bankovních domech je nedostatek zahraniční měny, která se přiděluje jen na nákup nezbytného zboží a léků. Jedna ze zkrachovalých bank otevřela před několika roky své pobočky v Británii a Nizozemsku a nalákala statisíce tamních občanů k výhodným vkladům. Islandský stát, kterému teď Britové a Nizozemci vyhrožují žalobou, vklady negarantuje a zahraniční dluhy bankovního sektoru se počátkem října vyšplhaly na 700 procent HDP. S těžkým srdcem a váhavě požádá vláda o půjčku Mezinárodní měnový fond, slíbené dvě miliardy dolarů však na zaplacení dluhů zdaleka nepostačí. Taková je tedy situace v jedné dosud blahobytné zemi na hranici státního bankrotu.
„Uvízli jsme ve vlnobití“ Na první pohled se život na Islandu nezměnil, následky událostí se však začínají projevovat. Především ustal stavební ruch. Co bude se všemi těmi velkolepými i malými stavbami, které už se rozběhly nebo se zastavily na půl cesty? Masové (na islandské poměry) propouštění architektů, inženýrů a dělníků už nastalo. Poláci, kteří se v období (nejen) stavebního boomu stali na ostrově nejpočetnější etnickou menšinou, odjíždějí domů (nebo do Norska). Mnozí z nich musí mimo jiné vydělat na splacení dluhu za auto zakoupené na Islandu. Místní cestovní kancelář jim nabízejí zvláštní lety do Krakova. Výpověď dostali už také stovky nevinných zaměstnanců bank a pracovníci pokládajících se firem.
Pro běžné občany je zatím nejcitelnější prudké zvyšování splátek na hypotéky, a to už od začátku roku. Má je většina rodin a inflace je už dávno neumořuje. Hrozí jim ztráta domova. Největší starost všem dělají penzijní fondy. V islandském důchodovém systému si do nich platí skoro všichni celoživotně a státem garantované stejně jako u nás nejsou. Jejich hodnota značně klesla, ale vláda ujišťuje, že to nějak zařídí. Jak, není jasné. Zato je zřejmé, že o negarantované vklady do ostatních fondů, akcií atd. přijdou všichni, čímž myslím i nejrůznější instituce kulturní, sociální, vzdělávací, regionální samosprávy… To je pro nás zatím nepředstavitelný pocit. Nikdo nebude litovat bankéře, zbohatlé vykuky ani dynamické mladíky z burzy či nezodpovědné odpovědné politiky, ti se nepochybně zavčas zajistili. Znám však řadu poctivých, těžce pracujících a obdivuhodně vytrvalých malých i větších islandských podnikatelů, kteří zřejmě přijdou o všecko.
Jak lidé reagují? Po počátečním šoku je ovládne strach, rozhořčení a hněv. Politici mlží a uchylují se k vyčpělým metaforám ve stylu: uvízli jsme ve vlnobití, ale společnými silami doplujeme k pevnině apod. Poprvé v dějinách si premiér a relevantní ministři pořídí osobní strážce. Samozřejmě se spustí lavina kritiky na hlavy šéfů bankovních domů, guvernéra centrální banky, finančních analytiků i vládních činitelů, někteří mluví dokonce o vlastizradě. Brzy ale převáží dojemná starost o překonání prvního šoku. Psychologická centra ohlásí mimořádné služby, ministerstvo sociálních věcí otevírá poradnu, biskup žádá faráře o zvýšenou péči o farníky, turistický spolek zve rodiny k optimistické procházce přírodou. A poté, co Japonci odvolají zájezd Islandského symfonického orchestru, uspořádá orchestr koncerty doma – zdarma.
Z toho, co v těchto dnech o Islanďanech čtu a slyším, se mi však zdá, že ze všeho nejvíc se cítí pokoření. I každé dnešní dítě zná verše z nejcennější islandské knihy, středověké Eddy: „Vím jedno jen, co věčně trvá: po mrtvém pověst“.
Všichni – politici, velkopodnikatelé i obyčejní lidé – mají dojem, že pověst, na níž během bláznivé expanze tak usilovně pracovali, teď ztratili. Ztratili důvěru zahraničních partnerů, důvěru světa. Z toho se budou, řekla bych, vzpamatovávat nejhůře. Když britské ministerstvo financí zařadilo jejich banku na seznam subjektů, s nimiž je zakázáno obchodovat, vedle Al Kajdy, Íránu, Iráku a Libérie, nesli to opravdu těžce.
Člověk by mohl být rád, že se nemorální systém zhroutil, kdyby nyní povstal nový, nezkažený a skromný Island. To je ovšem utopie. Nezapomeňme, že Island se svou strategickou polohou a počtem obyvatel představuje pro velké státy jedno menší město a výprodej bude lákavý. Islanďané se nepochybně zase vzpamatují a svět na jejich pád zapomene. Ale kéž by si vzal z miniaturního modelu aspoň poučení, co se stane, když je vydán napospas hazardní hře virtuálních financí. Ta se ovšem hraje i jinde, za patronace moudřejších státníků.
***
Propouštění architektů, inženýrů a dělníků už nastalo. Poláci, kteří se v době stavebního boomu stali na ostrově nejpočetnější etnickou menšinou, odjíždějí domů nebo do Norska. Mnozí musí vydělat na splacení dluhu za auto zakoupené na I„ slandu.
O autorovi| HELENA KADEČKOVÁ, Autorka (* 1932) je docentkou Ústavu germánských studií na FF UK v Praze a zaměřuje se na staroseverskou a moderní islandskou literaturu
