V technologickém a velkoměstském rázu světové pop-music se „organická“ hudba z Islandu stala pojmem. Perfektně splnila roli krátkého spojení mezi punkovým přístupem „do it yourself“ a ekologickým spoléháním na vlastní zdroje. A na rozdíl od islandské ekonomiky a životního prostředí se zatím neocitá v krizi.
Květina věčnosti! Už v islandské hymně se proplétá živá příroda a čas. „Květina věčnosti, rosou se třpytící, ožívá a hyne díky Tobě,“ zpívá se v hymně nazývané podle prvních slov Bože naší země!. Když v klipu tepe zpěvačce Björk místo srdce v těle rodný ostrov, když dnešní islandskou hudbu formuje hejno ptáků nebo oblaka, zdá se, že živoucí linie naznačená hymnou (jen o čtrnáct let mladší než Kde domov můj) se úrodně rozvíjí dál.
Ostrov, který se za poslední půlstoletí vyšvihl ze zaostalé země až mezi nejbohatší státy světa, patřil do roku 1944 k Dánsku. „Myslím, že po vyhlášení nezávislosti jsme neměli moc pevnou představu o vlastní identitě,“ říká nejznámější islandská umělkyně, autorka, zpěvačka a organizátorka Björk. „Trvalo jednu generaci, než jsme překonali nízké sebevědomí. Já patřím k druhé generaci. Mí rodiče se narodili v letech 1945 a 1946. Punková vlna u nás měla osobitý obsah: Budeme zpívat islandsky! Ukažme svou sílu!“
Punk jako národní obrození? Ano, ovšem v éře, kdy mladá islandská generace chtěla držet krok s uměním a myšlenkami dvacátého století, s literaturou, rockem, Warholem, energií a věrohodností nezávislé kultury.
S totemem na turné Přitažlivost Islandu spočívá v tom mixu: globálních impulzech převzatých do mikrosvěta ostrova, kde se u každého kamene či vodopádu počítá s živoucí duší či, chceteli, přiděleným skřítkem. Skupina Sugarcubes, která prolomila Islandu hranici do hudebního světa, rostla v osmdesátých letech po boku Sjóna – spisovatele Sigurjóna Sigurdssona, který ostrovní pankáče zasvěcoval do světového umění od Dalího po Borgese. Navzájem se ovlivňovali: Sjónova hra s mýty a dávnými obskurnostmi, vytahovanými na světlo dnešního světa, prosákla i do písní Björk. Sjón občas přicházel na poslední přídavek jako Johnny Triumph, hráč na neviditelnou kytaru.
Ale to už přišel triumf v médiích: legendární John Peel nabídl Sugarcubes britským posluchačům a s hitem Birthday přišla světová kariéra. Zkuste se podívat na video z té doby: stejně jako Björk kombinuje nervní pohyby různých částí těla, i její hlas je třaskavou směsí. Mísí se v ní dívčí (neškolené, ale dobře intonující) prozpěvování, exaltované vysoké tóny – a vrčení. Expresivní zvířecí vrčení. Někteří spekulovali, že text je vzpomínkou na zneužívání, ale Björk je vyvedla z omylu: „Myslela jsem na to, že eroticky vás může stimulovat cokoli, třeba i strom.“
Ona a režisér Michel Gondry, ona a taneční producenti od londýnské scény po píseň pro Madonnu, ona a její dnešní muž Matthew Barney, nejnerozšifrovatelnější z amerických multimediálních umělců. Všechno je to historie spojování Islandu s různými proudy – a také mainstreamu s podněty umělecké avantgardy. I její velká turné vypadala, jako by chtěla protagonistka do jediné hry zapojit rozpory, jež drží svět pohromadě: futuristické technology a sbor islandských žen, klasický orchestr i soundsystém s beaty. Design koncertní šňůry po posledním albu Volta se zatím nejzazším způsobem přimkl k šamanismu a totemismu: zároveň se tu předváděly interaktivní hudební nástroje poslední generace.
Už když v Gondryho videoklipu Human Behaviour (1993) zpívá Björk sežraná v břiše medvěda a tančí spolu s můrou kolem žárovky, je evidentní, jak silně směřuje mimo antropocentrický názor. Důvěru v ducha přírody stvrdila nespočtukrát, už jen názvy alb Vespertine (= noční bytost či jev) a Medúlla (dřeň, skryté nitro).
Co reprezentuje pro mezinárodní publikum autorka písní Pagan Poetry (Pohanská poezie), All Is Full Of Love (Všechno je naplněné láskou) a Cocoon (Kokon)? Nemusí to být přímo pohanství. Přišla však nesmírně vhod Evropanům a všem ze západního světa, pro které je návrat ke křesťanským kořenům těžko představitelnou věcí, a přitom cítí nutnost směřovat pryč od materialismu. Pro ty se Björk stala kněžkou kultu, který lze vnímat různě hluboce. Na jednu stranu skutečným přehodnocením vztahu k přírodě, na druhou stranu jako únik do jakéhosi Hobitína nebo jiného pohádkového světa. Třeba toho s muminy, k jejichž chystané filmové verzi napsala Björk písničku.
Dřív by takový rozchod s prozaickým, praktickým životem přitahoval surrealisty. Dnes zásadně oslovuje queer komunity. Křiklavý outfit s peřím i digitálně designovanými prvky není hlavním důvodem. Jestliže dnes někdo, odrazen požadavky společnosti, odchází z jasných genderových rolí pryč od identity muže a ženy, islandská scéna s kapelami jako Sigur Rós už dělá další krok. Nelpí na identitě lidské bytosti a vydává se na mezidruhový karneval. Budeme v budoucnu čím dál častěji potkávat osoby, které pocítí, že jsou tak trochu liška, motýl nebo pes?
Krize s kocourem V jednom z nejpodstatnějších klipů Björk se objevuje česká škodovka. Řídí ji kocour, se kterým zpěvačka při písni Triumph of The Heart prožije mileneckou roztržku: člověk a kočka, kteří obývají jednu domácnost jako muž a žena, jako by tu v groteskním rámci prožívali konec harmonie mezi lidstvem a přírodou.
Na islandskou ekonomiku uhodila krize v říjnu roku 2008. Říjen je shodou okolností měsíc, kdy se na Islandu koná největší hudební festival Airwaves: skupiny z celého světa hrají po boku islandské scény, přehlídka funguje i jako nabídkový veletrh domácí hudby. Björk a skupina Sigur Rós nestačili vysvětlovat světovým novinářům, kvůli čemu uspořádali velký společný koncert, na který přišlo 30 000 lidí, tedy přes deset procent všech obyvatel ostrova.
Náttúra znamená příroda: Björk tak nazvala koncert, aktivistickou organizaci i píseň, kterou s ní nazpíval Thom Yorke z Radiohead. Původním impulzem byl protest proti – vládou prosazované – stavbě dalších hliníkových hutí, jež patří k dominantám islandského průmyslu. Zástupci vlády doufali, že příchod zahraničních firem na ostrov oddálí hrozící finanční krizi. Znamenalo by to však přehrazení islandských řek a další zátěž pro prostředí. Umělci neapelovali jen na parlament: budili z letargie i apatické občany, kteří ve zdánlivě bezproblémové atmosféře všudypřítomných půjček roztáčeli spirálu konzumentství.
Ze středoevropské perspektivy je to paradox, ale letošní vulkanický neklid pro Islanďany neznamenal větší překvapení než ekonomická krize. Ta udeřila nečekaně – na rozdíl od vědomí sdíleného přes generace, že žijí mezi sopkami, které se jednoho dne mohou ozvat.
Hudba, jež není určená člověku Když se hraje na kytaru smyčcem, je to jiný přístup: tělo nástroje nerozezníváte údery, ale rozechvíváte ho, provokujete k jemnější vibraci. Právě tak postupují postrockoví Sigur Rós: proč to připomíná rozeznívání kamenných masivů nebo hlasy vycházející ze země?
Dlouho pozorovaný komplexní, plastický pohyb mohutného hejna ptáků: to je ústřední motiv klipu skupiny Múm – nejpopulárnějšího reprezentanta Islandu vedle Björk a Sigur Rós. Skladatelka a violoncellistka Hildur Gudnadóttir zase tak často cestovala mezi koncerty letadlem, až začala formu skladeb připodobňovat oblakům, které viděla za oknem. Film Heima zachycuje Sigur Rós, jak po návratu ze světového turné objíždějí ostrov, hrají často v otevřené krajině a s ohledem na ni.
Může nás to překvapit, ale na Islandu prostě trvá hudba vytvářená nikoli pro lidského posluchače. Pro koho tedy? Geolog a spisovatel Václav Cílek říká: „Zdá se, že v těch dlouhých dobách mezi mladší dobou kamennou a evropským středověkem vždy existovaly dva typy hudby. Středověk je nazýval musica mundana a musica profana.“ Ta druhá je hudbou pro lidi – aby jim bylo veselo, lépe se pracovalo... „Trochu složitější,“ pokračuje Cílek, „to bylo s hudbou existující za lidmi, v přírodě, vodách, dešti, hvězdách a bozích. I jim bylo nutné zpívat, aby si člověka vůbec všimli, aby se probudilo jaro nebo opadly velké vody. Asi hlavní příčinou této hudby bylo navodit vzájemný vztah třeba mezi člověkem a zemí. Tento vztah byl oboustranný, člověk v něm dával úctu a vyžadoval pozornost. Překvapivě velké množství hudby nebylo skládáno pro člověka, ale pro vlastnosti a síly světa prostupující rostlinami, zvířaty a všemi okrsky země.“ Tanec na sopce Hudba je plná fikcí, vymýšlených poetik. Ale jsou věci, které by si člověk nevymyslel: třeba hudební Island. Vichrné plochy Sigur Rós, dětské popěvky Múm jako základ spletitých konstrukcí, animální rytmus, kterým Björk naživo strhuje desetitisíce. Posluchače může ovládat romantická touha po návratu k přírodě: ale jak připomíná Eyjafjöll, náttúra má i svou dravou, syrovou stránku. V ostrovní hudbě je dobře slyšet: stejně jako vratkost, dočasnost, vědomí, že žijeme vedle sopky.
S Islandem nejsme bez kontaktu: Múm, songwriter Mugison, Björčin oblíbenec Ólafur Arnalds, chrámový koncert skladatele Jóhanna Jóhanssona... Další v pořadí bude partnerské duo FM Belfast, které se chystá do pražského Roxy/NoD (5. května). V popových žebříčcích mezitím boduje novinka Jónsiho, který poodstoupil od domovských Sigur Rós a vydal sólové album Go.
Krajina islandské hudby jde daleko za Oceánii, se kterou Björk zahajovala aténskou olympiádu. „Lesní duch“, který scénu spojuje, dnes už překročil hranice ostrova. V éře virtuální komunikace bylo otázkou času, kdy se inspirací znovu stane borová šiška. Spojené státy v tomhle smyslu podnikly za poslední dekádu zásadní „cestu z města“ a globální posluchač spolu s nimi – s kapelami Grizzly Bear či Fleet Foxes. Ostrovní modely toho tolik inspirovaly a urychlily: proto se dá říct, že islandská hudba dnes vzniká na všech světadílech...
***
Náttúra znamená příroda: Björk tak nazvala koncert, aktivistickou organizaci i píseň, kterou nazpíval Thom Yorke z Radiohead. Původním impulzem byl protest proti vládou prosazované stavbě dalších hliníkových hutí.
