Pohlédneme-li do zpětného zrcátka, vypadá to, že žurnalismus v českých zemích - ať prezentovaný televizí, či tiskem - byl od poválečných dob s výjimkou roku osmašedesát téměř absolutně v rukou bezpáteřníků či přinejlepším váhavců z šedé zóny. Není tomu ale tak. Vždy tu byli stateční lidé, kteří svou prací v novinách nosili kůži na trh. Není divu, že zažívali nejrůznější průšvihy, vyhazovy, prošli kriminálem.
Nebude tu příliš řeč o letech padesátých, kdy byl veškerý svobodný tisk rozbit a kdy následným represím padly za oběť tisíce intelektuálů. Někdy stačil vyhazov z práce, začlenění nespolehlivého novinářského zlobivce někam na práce mezi lid, jindy se zas nadělovaly roky kriminálu nebo přímo tresty smrti, jako třeba v případě Pavla Tigrida. Tisíce dalších, včetně novinářské legendy Ferdinanda Peroutky, také skončily v emigraci. Jak tomu ale bylo později? V počátcích televize? V letech sedmdesátých?
Vypadá to, že scéna byla od „nespolehlivých živlů“ vyčištěná. Lidé poslouchali leda rušený rozhlas, sem tam možná oťukali leták, samizdatovou knížku... V obecném povědomí snad přežívá pár legend, třeba poválečný novinář anarchista Stanislav Mareš, jsou tu odborná pracoviště, třeba Libri prohibiti Jiřího Gruntoráda, kde je nezávislý tisk pečlivě konzervován, paměť se však pomalu, ale jistě zavírá. Číslo 14 425 váží 45 kg Proto je výborné, že Radioservis právě vydává knihu Jarmily Cysařové, jejímž námětem je vpravdě dobrodružný životaběh nebývale tvrdošíjné novinářky Otky Bednářové. Dnes je tato dáma nositelkou vysokých státních vyznamenání, žije v Praze, obklopena rodinou a přáteli, a pro bývalé „druhy z podzemí“ je legendou.
Těžko už se ale někdo rozpomene na dobu, kdy byla tato televizní hvězda existenčně uštvána tak, že vzala zavděk místem „hajzlbáby“ v noční vinárně. Kdy byla v jednom z největších politických procesů Husákovy éry s ostatními členy VONS v roce 1980 odsouzena a ve vězení málem zemřela.
Jarmila Cysařová popisuje začátky mladé redaktorky a komunistky v rozhlase, kde se Otka Bednářová už v roce 1955 proslavila v té době odvážným pořadem o poměrech na venkově, kde „poznávala malé diktátory“ a kde byla kupříkladu obviněna z pohoštění „nepřáteli lidu“. Výčet obvinění od straníků a též šílených kličkování a obezliček, kterými se tehdy pracovníci rozhlasu a později televize snažili prolomit informační blokádu, zní dnešnímu čtenáři stejně nesrozumitelně jako nějaká absurdní zpráva z Marsu. Těmito obstrukcemi ovšem procházela celá generace, kolegy Bednářové byli Arnošt Lustig, Ota Pavel, Ludvík Aškenazy...
V létě 1963 ale mladá redaktorka prožila otřes. Byla přítomna rehabilitaci dříve mučených a na dlouhé roky odsouzených členů protistátní skupiny Vlk a spol. Slovy historika Jana Tesaře právě tehdy rozpoznala násilí, „které je základem našeho státu“.
A od tohoto prozření se octla na disidentském toboganu, který ji později jako na smrt nemocnou vězeňkyni č. 14 425 dopravil do cely na Pankráci.
Po invazi v roce 1968, kdy se Bednářová vrátila z krátké emigrace, totiž v tajném bytě opisovala stohy samizdatů, s podobně založenými přítelkyněmi Jiřinou Šiklovou či Petruškou Šustrovou obstarávala kontakty do zahraničí, věnovala se práci pro Chartu 77.
Součástí knihy jsou fotografie pořízené před nosem estébáků, letáky, dopisy z vězení a též fejetony, které nedokazují pouze statečné občanské nasazení autorky, ale jsou i skvělými ukázkami žurnalistiky té doby.
Jarmila Cysařová: Otka Bednářová
Radioservis, 2010, 156 stran
Hudební pondělí Divadelní úterý
Literární středa Filmový čtvrtek Výtvarný pátek
***
PŘIŠLO NA STŮL Jiří Gruša: Dámský gambit „Bendo, dnes je to sedm let, co ses oběsil v ambitu cyrilometodějského kostela.“ Slovy autora „vandrovní kniha“, vzniklá jako ohlas na smrt přítele. Próza vyšla poprvé v samizdatu v roce 1973, tiskem v roce 1979 v Torontu. Druhé město, 2010, 94 stran Joseph Conrad: Tajný agent „Když pan Verloc ráno odcházel, ponechal obchod v tak řečené péči svého švagra.“ Vrcholný román klasika anglické literatury, rodáka z polské Haliče, vychází česky po osmdesáti letech. Přeložila Petra Martínková. Vydala Leda / Rozmluvy Tim Weiner: Dějiny CIA „Když 12. dubna 1945 úmrtí prezidenta Franklina D. Roosevelta vyneslo do Bílého domu Harryho Trumana, nevěděl nic o vývoji atomové bomby ani o záměrech sovětských spojenců.“ Není divu, že Spojené státy s tím musely začít něco dělat. Založily CIA. Kniha, po níž začnete slavnou výzvědnou službu nenávidět. Nebo milovat. Přeložil Dalibor Výborný, Argo, 657 stran
