Ten film nemusel být tak špatný; uvízl jen ve své epičnosti a velkofilmovosti. Německé válečné drama Bílé peklo, které uvedla ČT 2 v noci na úterý, vypráví příběh říšského vojáka Forella, který se během 2. světové války ocitl v ruském zajetí a zpátky k rodině musel z lágru urazit přes 14 000 kilometrů. Některé scény tu působily poněkud pateticky, stejně jako hrdinovo putování „pouští a pralesem“ připomínalo spíš mayovku. Ale skutečnost, podle které film vznikl, bývá divočejší než ty nejbujnější scenáristické výplody. Forellovy konfrontace s cizími kulturami včetně odpouštějícího Žida kdesi na Středním východě byly okatě výchovné, leč účel světí prostředky.
Chvíli před tím běžel na ČT 1 film Vražedná pole, který žádné podobné omluvy nepotřebuje: majstrštyk jako tenhle se rodí jednou za dekádu. I celovečerní debut Rolanda Joffého z roku 1984 vychází ze skutečných událostí. Sibiř 40. let sice střídá Kambodža o dvě dekády mladší a místo sněhu tu vládne vlhké vedro, ale praktiky lágrů zůstávají stejné. Megafony rozsévají propagandu, každé pochybení znamená smrt, společným jmenovatelem je hlad, sadismus dozorců a naděje plynoucí ze vzpomínek na blízké. Právě paměť však na seznamu nepřátel podobných režimů stojí nejvýše. Joffého film poutavě zachycuje pokrytectví západní vojenské i novinářské přítomnosti v jihovýchodní Asii, ale jeho nejpůsobivější pasáže odrážejí to, co se stalo po odchodu Američanů a nástupu lhostejnosti celého „civilizovaného“ světa: němé výjevy z režimu Rudých Khmerů, kde děti za potlesku svých vrstevníků dvěma čarami křídou na tabuli s piktogramy rodiny ruší tisíciletou tradici lidských společenství, kde jihoasijští Pavlíci Morozovové nadšeně udávají své rodiče a kde člověka mohou beztrestně střelit do obličeje jen proto, že má brýle, a tedy „ví a pamatuje“. Paměť však nelze jen tak vymazat.
To potvrzuje vynikající dokument Ghetto jménem Baluty, který ČT uvedla ve čtvrtek a v pátek. Baluty jsou čtvrť v Lodži, kde za 2. světové války bylo židovské ghetto; obyvatele poslané většinou do plynu později vystřídali polští usedlíci. Film režiséra Pavla Štingla spojuje „tehdy“ a „teď“: kombinuje výpovědi pamětníků, kteří přežili holokaust, s dnešními obyvateli domů, odkud se odcházelo na smrt. Paměť, které se nynější „domácí“ snaží vyhýbat, tu promlouvá skrze mluvící tváře přeživších, němé interiéry a výmluvné dobové fotografie. Kontrasty i paralely nemůžou být markantnější: tetovací salon v mučírně gestapa, tlačení fekálního vozu v ghettu vedle káry se sběrným papírem včetně kartonů od ballantinky, pragmatické vyprávění o zabití rodičů v konfrontaci s pinožením po tom, kde se dá na půdě věšet prádlo. Největší deziluzi pak vzbuzuje bodrý rasismus „domácích“, sahající od starých antisemitských rčení po Davidovy hvězdy nasprejované po fasádách s hanlivým podtextem. „Já se nemůžu odvrátit od života,“ říká jedna z těch, co v Balutách málem zemřeli, zatímco současní obyvatelé týchž prostor tam utrácejí své neexistence.
Do této vybrané společnosti Nova v sobotu vypustila Menzelovu adaptaci Hrabalova vrcholného textu Obsluhoval jsem anglického krále, který stejně jako výše uvedené filmy přináší komplikovanou výpověď o komplikovaných časech. Výsledek bohužel nemohl být plytčejší a jednodušší.
