Jaroslav Uhlíř mnoho písní neotextoval.
Někdy však i hudebníka políbí básnická múza. A může se to stát za velmi prozaických okolností.
Tahle se odehrála na cestě do Plzně a měla podobu čokoládových bonbonů; Jaroslav Uhlíř si na ně potrpěl a cesta byla dlouhá.
Nedaleko divadla začal trpět. Společně se Zdeňkem Svěrákem a Pavlínou Filipovskou ještě odehrál dopolední dětské představení, pak se ozvala zácpa. Textař lákal svého skladatele na oběd, aby se posilnil na odpolední vystoupení, ale ten dal přednost místnosti, kde se jídlo rozhodně nepřijímá.
Ze dveří WC vyšel Jaroslav Uhlíř s úsměvem a refrénem nové písně; provizorně si do něj zpíval momentální pocity: Já se vznáším, já si létám... Neprodleně usedl ke klavíru, a ještě než ten den děti podruhé zaplnily hlediště plzeňského divadla, přezpíval svému kolegovi motiv nové písně. Neopomněl popsat okolnosti vzniku a vyzvat mistra slova, zda by se nechtěl ujmout dokončení textu. Dostalo se mu odpovědi: „Jen si to dodělej sám, když to z tebe tak pěkně vyšlo...“ Jen jednu dobrou radu ještě Zdeněk Svěrák přidal: „Za žádných okolností však nesmíš v textu uvést pravou příčinu svého povznášejícího pocitu!“ Skladatel ho vyslyšel – a vznikl milostný text: „Ať jdu sama, nebo v davu / mám tě pořád plnou hlavu / mám tě pořád plnou hlavu / což už možná víš. / Jsem tím známá a jsem v stavu / zapomenout na únavu / zapomenout na únavu / i na zemskou tíž. / Já se vznáším, já si létám / nadzvukovou rychlostí...“ Hudební produkce písně se tehdy ujal Taneční orchestr Československého rozhlasu (TOČR) dirigovaný Josefem Votrubou; člověkem, který proslul neomylným odhadem, kdo by měl kterou píseň zpívat. Ten rozhodl: Hana Zagorová! Píseň natočila za jediný dubnový den v roce 1974, i když s drobnou chybou. Ve druhé sloce původně stálo: „Chci tvou péči, a i kdyby / měla naše láska chyby...“ Zpěvačka se však přehlédla a zopakovala tři slova z první sloky: „Jsem tím známá, a i kdyby / měla naše láska chyby...“ Skladba vyšla na druhé straně singlu Já znám ten balzám – a tu a tam se vznášela rozhlasovým éterem; nebyl to žádný velký hit, prostě béčko. Až do roku 1978, kdy se Vladimír Remek stal prvním československým kosmonautem, který se podíval do vesmíru. Celonárodní hrdost na člena posádky kosmické lodi Sojuz 28 podpořil i rozhlas – najednou se píseň o létání nadzvukovou rychlostí hodila. „V rádiu ji hráli snad desetkrát denně, nakonec se stala Remkovou hymnou,“ vzpomíná Jaroslav Uhlíř na skladbu, která se nečekaně vznesla na vrcholek hitparády. Není divu, že okolnosti vzniku oblíbené melodie Hrdiny Sovětského svazu a nositele Řádu Klementa Gottwalda si skladatel na dlouho nechával pro sebe. Teprve před několika lety dal tuhle příhodu k lepšímu v jednom televizním pořadu. O několik dní později potkal interpretku své nadzvukové písně. Než stačil mnohaletou kamarádku pozdravit, devítinásobná zlatá slavice pobaveně pronesla: „Viděla jsem ten pořad, Jardo!“ A smířlivě dodala: „No co už s tím dneska nadělám? Alespoň že ta melodie je pěkná.“ ?
Příště: Chinaski: Tabáček
