Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Já si k smrti své dolezu sám

Česko

Kdysi se mu říkalo Magor.

Dnes je z něj cenami ověnčený básník laureát. Ivan Martin Jirous vydává po úspěšné sbírce Okuje novou žeň svých veršů.

Někdejší bouřlivák a básnický samorost Ivan Martin Jirous se dopracoval v posledních sbírkách k podstatnému zkomornění svého výrazu. Tóny tlumené, až smířlivé najdeme i v jeho nynějším svazečku nazvaném Rok krysy. Čtyřiašedesátiletý bard se zde mimo jiné vyznává, že raději než bigbít už poslouchá kuňkání žab. Také ptáčkům sype pilně a na plzeň chodí k Rudolfinu, jak nás informuje v jedné z básní.

Zbačkorovatěl nám tedy pověstný rebel? Zkrotl beránek? Ono je to složitější. Jirous bouřil vždy především svými životními postoji. V poezii se jevil spíše jako svérázný kazatel a karatel, tedy když zrovna neprovokoval verši typu: „K 30. výročí / strčím prsty do pičy.“ Určitým úskalím současného Jirouse však paradoxně je - sama jeho poetika. Hluchavky bílé tři Čtyřicítka básní nové sbírky přináší tradiční jirousovskou směs nálad, vzpomínek, odposlouchaných hovorů a parafrází. Píše se tu o hlohu i o „nadkundí“. Modlí se tu i rouhá ve světě, v němž jsou přítomni andělé stejně samozřejmě jako labutě, slimáci či kulíci říční. Verš je stále mile skřípavý a slovosled obrozenecký. Namísto „tři bílé hluchavky“ napsat „hluchavky bílé tři“ patří už spolu se zvoláním „Ó“ a „Ach“ k básníkově firemní výbavě. Potud vše v pořádku.

Poněkud dvojsečně však působí autorova totální sázka na prostotu a deníkově laděné psaní. Prostota kotví hned vedle banality a ne každé zastavení nad krmítkem nutně musí mít významuplný přesah. Že květiny vadnou a „z vajíček opět klubou se ptáčci“ může být dojemné, zakleje-li to autor v nějaký básnicky pozoruhodný tvar. A Jirous občas spoléhá na samospasitelnost své bondyovsky rozvrzané poetiky, která báseň už jakoby doveršuje sama. Někdy to vyznívá naprázdno: „Což jste si nevšimli / jak nenápadně hynem? // Nikdo už dívce panenské / neprotrhne hymen...“ V jednom literárním časopise byla kdysi zavedena rubrika, jež je vlastní spíše hudebním magazínům. Šlo o komentování básní, aniž by bylo dopředu známo jméno autora textu. Odpadly tak všelijaké předsudky, animozity i úcta před autoritami. Troufám si tvrdit, že řada čísel z Roku krysy by, nezaštítěna velkým jménem, ne vždy uspěla.

Vtomto případě jde však o specifikum tvůrce, za nímž stojí silný životní příběh. Čteme tedy jeho verše skrze osobnost a legendu, která slova dotváří a dobarvuje. „Chcete ode mne víc?“ ptá se básník na jednom místě, ale otázka je to nejspíš řečnická.

A tak Jirous zůstává nejpřesvědčivější v ozvucích své zkušenosti vězně, pro nějž svět vezdejší není samozřejmostí. A také tam, kde je věrný své sedlácké nátuře, s níž se zmocňuje věcí pozemských i nebeských. „Já si k smrti své dolezu sám,“ píše v poslední básni nové sbírky a dodává: „... ani mě zajímat nebude / zda nad mou rakví / kecají kněží // Nicméně doufám / že bude sněžit.“

HODNOCENÍ LN *** Ivan Martin Jirous: Rok krysy

Torst, Praha 2008, 59 stran

***

Zbačkorovatěl nám pověstný rebel? Zkrotl beránek? Ono je to složitější. Jirous bouřil vždy především svými životními postoji.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!