Podle Evropského výzkumu hodnot se u nás podíl „velmi šťastných“ lidí v letech 1991–2008 zdvojnásobil. Není divu: přes všechny problémy bylo uplynulých dvacet let šťastným údobím. Zde jsou k tomu dílčí data, zasazená v evropském kontextu.
Kbádání nad českou povahou vyzýval už mladý Ferdinand Peroutka v roce 1922 v časopisu Tribuna: „Souvisí s epigonskou povahou naší duchovní činnosti, že jsme se tak zřídka pokusili o analýzu své povahy. (...) Slavnostními řečníky zdůrazňovaná okolnost, že jsme dětmi Žižkovými, je čímsi naprosto bezvýznamným proti závažné a senzační okolnosti, že jsme dětmi spořádaných občanů z dob Františka Josefa.“
Sociologům pak doporučoval: „Je třeba všímat si rozdílu mezi českým a německým dítětem, jak jdou dnes po Příkopech. (...) K tomu všemu nestačí, aby byl sociolog pouhý vědec. K tomu musí mít pohled téměř básnický, přístupný přímým živým dojmům každodenním. Takový sociolog musí umět s užitkem chodit po ulici a sedět v kavárně a nepokládati tento čas za ztracený pro vědu.“
Pravda, rozdíl mezi českým a německým dítětem, jak jdou po Příkopech, už dnes nemá takový analytický význam, jaký mohl mít ve 20. letech. Tehdy šlo o děti sice různé národnosti, leč žijící ve stejném politickém režimu a společnosti. Byla tak v podstatě splněna podmínka kontrolovaného experimentu, kdy se mění jen jeden parametr za ostatních okolností stejných. Dnes je jiné všechno, i když české děti mohou do Německa stejně snadno jako německé do Česka.
Bezvýhradně souhlasit musím s poslední Peroutkovou větou. Do kaváren se kdysi chodil „studovat život“ jaksi běžně, zejména pak o něm debatovat. Škoda jen, že po komunistické devastaci už mnoho kaváren nepovstalo z popela do původní přitažlivosti – s nabídkou ostatně zmizela i poptávka. Některé byly zrušeny dokonce i po roce 1989, jiné se změnily v procovské restaurace (z pražských třeba Café Imperial) nebo neútulné prostory pro osamělce s notebooky (jako Malostranská kavárna). Dunivá hudba v nových café-barech se už postará o zbytek případných pokusů o „téměř básnický pohled“ na všední život.
Oč méně však dnes máme kaváren vhodných pro pozorování života společnosti a promýšlení smyslu národní nebo alespoň vlastní existence, o to více máme sociologických výzkumů.
Namísto rytířů chytří chalupníci Peroutka sám začal svou výzvu naplňovat články, které pak shrnul do knihy Jací jsme vydané v roce 1924. Národní povaze přikládá mimořádný význam pro osudy zemí: „Naše nejmodernější politická historie, s obtížemi našeho exportu i bezradností našeho parlamentu, s půlmilionovou komunistickou stranou i s drem Rašínem vyplazujícím v parlamentě na Němce jazyk, s naším nacionalismem i našimi pacifisty, s naší vládní koalicí i se způsobem psaní Večera a Národní demokracie (...), to vše je přesným výrazem naší národní povahy.“
Národní povaha je tedy zřejmě vinna skoro každým pohybem na veřejné scéně. Přitom ale autor sám snáší doklady o tom, jak pestré směsice v ní bývají obsaženy a jaká svévole v interpretaci zde panuje. Nakonec říká, že ta knížka se vlastně měla jmenovat Jací nejsme, neboť hlavně polemizuje s oblíbenými představami o naší národní povaze a pouze otevírá pole pro její pozitivní vymezení.
V novém čase úvahy o národní mentalitě řídnou, sociologií byly už dávno opuštěny a dostaly se do okruhu antropologického, jak o tom svědčí studie Ladislava Holého Malý český člověk a velký český národ, vydaná v češtině v roce 2001. Říká, že velké národní tradice musí být připomínány, aby mobilizovaly k naplnění žádoucích cílů, nedostatky a negativní vlastnosti však lze ponechat jednotlivcům. Patří k nim především závist a intolerance, ústící do xenofobního nacionalismu. Národní tradice jsou vytvořeny selektivně – dodejme: hlavně politicky účelově, s akcentem na výběr epoch, postav a symbolů. Tak ostatně postupoval i Masaryk. V polistopadové éře taková potřeba už nevzniká, postačil obecný diskurz o návratu k civilizované Evropě.
Můžeme se přít, zda vztah mezi osudy země a mentalitou národa není náhodou vzájemný, nebo dokonce obrácený než tvrdí Peroutka. Těžko to vyřešit, ostatně v úvahách o českých vlastnostech najdeme mnohé – hloubavost i praktičnost, zapálenost i švejkování, romantismus i pragmatismus, šosáctví i levičáctví, malověrnost i povýšenost. To všechno se může vyskytovat v nejrůznějších směsicích. Naše mýty svou povahou sahají od holubičích po válečnické.
Josef Jedlička píše ve svých esejích České typy (1992, rozšířené vydání 2009) o usilovném hledání hrdinů, kteří byli nakonec nalezeni mezi chytrými chalupníky, namísto bojovných rytířů. Ušlechtilé reky z vyšších vrstev nahradil lidový český Honza a nakonec Švejk. Lidovost patří k významným očekáváním, jež jsou směrována k politikům, šéfům či obchodním partnerům. Noblesa u nás fascinuje, ale neoslovuje.
Jsou bohatší i šťastnější?
Sociologie je dnes především disciplínou kvantitativní: když nás něco zajímá, zformulujeme otázky, zeptáme se lidí a do tabulek shrneme výsledky. Oblíbené jsou žebříčky, nejvíce ty mezinárodní – nacházíme se tam a tam, jdeme nahoru či dolů. Takže se kvantifikuje kde co, snaha měřit přesahuje skepsi k možnostem a výsledkům. Nicméně o kvantifikaci národní povahy se zatím nikdo nepokusil, pokud vím. Jsou však jiné pojmy, jejichž podstata je kvalitativní a které jsou přitom pojednávány metrickou optikou běžně – jako třebas štěstí.
Před deseti lety začal rotterdamský profesor Ruut Veenhoven budovat „světovou databázi štěstí“ a vydávat k tomu mezinárodní časopis. Měření štěstí se věnují rovněž ekonomové, a to z hlediska jeho souvislosti s mírou ekonomické výkonnosti.
Doposud je obecně sdílen Easterlinův paradox, podle nějž jsou sice bohatí lidé šťastnější než chudí, avšak totéž neplatí pro rozdíl mezi bohatšími a chudšími zeměmi; lidé v zemích s vyšším HDP na hlavu nejsou šťastnější. Dává to smysl, protože tam, kde lidé nečerpají svou spokojenost z konzumu, mají ještě jiné zdroje k dispozici. Ekonomové Betsey Stevenson a Justin Wolfers z Pensylvánské univerzity však Easterlinův paradox popírají a ukazují, že co platí pro rozdíly mezi lidmi, platí i pro rozdíly mezi zeměmi a také pro vliv ekonomického růstu na spokojenost lidí.
Zdá se to jednoduché, ale není. Ukazatel HDP je pod palbou sociálních vědců a naposledy i francouzského prezidenta Sarkozyho, který v roce 2008 ustavil početnou komisi „pro měření ekonomické výkonnosti a sociálního pokroku“ pod vedením ekonomů Josepha Stiglitze, Amartye Sena a JeanaPaula Fitoussiho. Ve zprávě se naléhá na nahrazení indikátoru měřícího výkon ekonomiky pestrou sadou ukazatelů vystihujících blahobyt lidí a jeho udržitelnost.
Pokračování na straně 18
Dokončení ze strany 17
Statistikům se doporučuje používat subjektivní ukazatele jako klíčovou informaci o kvalitě života, šetření by ovšem měla být větší a zahrnovat i ostatní životní okolnosti.
Sarkozymu se vyčítalo, že chce podpořit slávu Francie přesunem od ekonomického ukazatele, v němž relativně klesá, k indice du bonheur (indexu blaha), kde je na tom lépe. To se ale týká i nás. Podle posledního Eurobarometru (pravidelného šetření veřejného mínění Evropské komise) věnovaného štěstí se Česká republika umístila velmi dobře. Sečteme-li velmi spokojené a celkem spokojené, pak převýšila průměr 27 zemí EU, a byla na tom dokonce lépe než Německo či Rakousko.
Nejsme-li „velmi happy“ tak často jako naši bohatší západní sousedé, jsme alespoň o to častěji „celkem happy“. Podle Evropského výzkumu hodnot se u nás podíl „velmi šťastných“ lidí mezi roky 1991 a 2008 zdvojnásobil (ze 7%na 15 %), přičemž podíl „celkem šťastných“ zůstal stejný (71 %). Jako šťastná se deklaruje naprostá většina české populace. Naznačuje to skutečnost, že přes všechny problémy, nespokojenost a oprávněné rozhořčení vůči politikům a fungování institucí bylo minulé dvacetiletí velmi stabilním a pro obecný životní standard prospěšným obdobím.
Podle průzkumu Eurobarometru z jara 2008 se dotázaní z České rpeubliky cítí být velmi evropskými. Dvě třetiny jich vidí země EU jako sobě blízké a sdílející společné hodnoty, podobně jako Slováci a Slovinci. Na opačném pólu se nacházejí Francouzi, Britové a Rakušané, kteří naopak poukazují na rozdílnost evropských zemí.
Je pro vás víc láska, nebo peníze?
Kvantifikované „štěstí“ (lépe řečeno míra životní spokojenosti) má pestrý obraz důvodů; mezi nimi práci, lásku, peníze, přátelství, svobodu a spravedlnost. Zatímco obecně sdíleným hlavním zdrojem spokojenosti je zdraví, v ostatních položkách se jednotlivé země liší.
Vybereme-li jen dva z nejčastěji uváděných důvodů, zjišťujeme, že ve většině zemí je dávána přednost lásce před penězi – nejsilněji se tak vyjadřují „chladní“ Seveřané. Opačným pořadím (preferencí peněz) se vyznačují Bulharsko, Maďarsko, Portugalsko a pobaltské státy. Přibližně stejnou váhu přisuzují oběma hodnotám Slováci, Italové a Španělé. Česká populace je v těchto preferencích uměřená a nejvíce se podobá řecké – láska je pro ni důležitější než peníze, ale ne zas tak o mnoho.
Zdrojem velkých rozdílů mezi zeměmi – a zřejmě také nedorozumění mezi výzkumníky a dotázanými – je přínos práce pro životní spokojenost. Musíme se pousmát, čteme-li, že práci jako zdroji spokojenosti přisuzují velmi malý význam Britové a naopak velkou váhu jí dávají Italové, Španělé a Bulhaři. Podle jiného výzkumu právě s Brity začíná peloton zemí, v nichž lidé považují práci za důležitější než volný čas. Do něho se řadí většina západoevropských zemí a s nimi také Polsko, Bulharsko a Rumunsko. Česká populace spadá do druhé skupiny zemí, kde se volnému času přisuzuje větší váha než práci, ani v tomto však není její pozice nijak význačná. V tom vedou Řekové a před námi jsou ještě Španělé, Slováci a Slovinci, po našem boku Irové, Švédové a Rakušané.
Výsledky mezinárodního srovnání působí někdy rozpačitě, sdělení dotázaných často příliš neodpovídají „dojmům každodenním“. Samozřejmě, lidé mohou v odpovědích zaměňovat přání za skutečnost, vidět se v lepším světle, než jací jsou. Sklony k přehánění „kapitalistických ctností“ jsou patrné například v balkánských zemích.
Z druhé strany je možná i přehnaná sebekritičnost. Pokud jde o českou populaci, jeví se jako uměřená, nehorující pro extrémy. V roce 2005 Tereza Brdečková v Respektu upozornila na umělý obraz české malosti, který je výsledkem zbytečného komplexu kulturní méněcennosti a který se volně přenáší mezi zábavním průmyslem a politikou. Ukazuje „malého českého člověka“ jako klišé z rodu „ruské duše“ či „anglického odstupu“. Faktem je, že takový komplex se ve výzkumech postojů neobjevuje, přičemž od roku 1990 ukazují výzkumy posun od původních obav z dostatečnosti vlastních schopností k sebedůvěře.
Jaké vlastnosti elita země povolá...
Úvahy o národní povaze hledají její kořeny v geografii, historii, mýtotvorbě a programovém romanopisectví. Tytéž postavy na ní mohou proměňovat své role, třeba Žižka z lapky v bojovníka za pravdu Boží. Přemety ve využití Švejka popsal Petr Steiner ve svém Lustrování literatury (2002) – od hrozby pro národní bezpečnost podle Viktora Dyka přes aktéra rozkladu imperialistické armády a potenciálního bojovníka za věc proletariátu podle Julia Fučíka až po vítěze nad totalitou v lidovém pojetí ze strany občanů během komunistické éry.
Podle mne je v každém národě přítomno celé spektrum charakterů, přičemž záleží na režimu a jakýchsi „pozvánkách“ odesílaných politickou špičkou země, jaké charaktery a v jakých rolích se dostanou do popředí. „Masarykův národ“ byl postižen nacistickým terorem, jejž provozoval kulturní „národ Goethův“. Přitom jen o pár let později sám ze sebe vydal dostatek lidí, kteří oddaně sloužili jiné zrůdné ideologii a terorizovali vlastní spoluobčany. O národní rys tu nejde, to jen slouhové jsou zřejmě všude k dispozici.
Mezi typické české vlastnosti řadil Emanuel Chalupný nedostatek národní hrdosti. Na tom by mohlo něco být (ve výzkumu z roku 2008 však 84 % našich dotázaných sdělilo, že je na české občanství hrdé), je ale třeba se podívat i jinam, třebas na „svobodomyslné a pyšné“ Francouze. Teprve s velkým zpožděním se začal vynořovat obraz jejich rozsáhlé kolaborace s Němci, pečlivě zaretušovaný po válce.
... takového chování se dočká Ovšemže temná místa lze najít v historii všech národů. Ani ve stabilních demokraciích nepostačují institucionální a morální tradice, důležité jsou také aktuální institucionální rámce, příležitosti a výzvy.
Angelo Codevilla, bostonský profesor kdysi blízký Ronaldu Reaganovi, ukázal v knize The Character of Nations (1997) na historickém materiálu vliv vlád na uspořádání ekonomiky, rodinu, morální řád a občanskou společnost. Poukázal na škodlivé působení americké vlády na utváření společenských norem, neboť prý učí lidi hledat prosperitu spojením s politickou mocí, a podporuje tak úpadek občanské odpovědnosti (nyní i podnikatelské, jak tomu nasvědčuje morální hazard velkých finančníků, následovaný pumpováním státních peněz do bank).
Codevillovo vylíčení může překvapit, protože se týká největší demokracie světa se zakořeněným kapitalismem a s význačnou rolí náboženství. Mělo by platit spíše u nás, v sekularizované zemi prošlé komunismem, kde kupodivu ani po skončení privatizace nebyla přerušena provázanost mezi státem a částí podnikání. A kde občan musí jen zírat, jak je tento zadlužený stát bohatý, když si může dovolit tak draho platit dálnice, armádní výzbroj či dopady zbytečných arbitráží. Příklad deficitního hospodaření je návodný – proč si nemohu dopřát i já, byť na to nemám? Proč mám myslet na budoucnost, když na ni ti nahoře nemyslí?
Na rozdíl od dotazníkových výzkumů jde o hodnoty praktikované v každodenním životě, v běžném stýkání a potýkání se občana s úřady, obchodníky, šéfy a všemi ostatními. Zde je opravdu nutné vycházet z „přímých dojmů každodenních“, k němuž Peroutka vyzýval.
Skutečná tajemství povahy V zemích s podnikatelskou tradicí bývá host restaurace obsloužen tak, aby měl chuť se do ní zase příště vrátit. Je v nich běžné, že prodavač nebo taxikář pozdraví svého zákazníka jako první. Obchody, třebas i s toutéž firmou nad vchodem, nabízejí kvalitnější zboží za stejné či nižší ceny než u nás. Úředníci se snaží svým klientům pomoci, nikoli jim vytýkat neznalost předpisů. U nás většinou také chybí častý doprovod chování šťastného člověka – úsměv a zájem o bližního (nejsou-li ovšem předepsány jako formální součást firemní kultury). Každá návštěva západní země nám přináší příklady toho, že za stále podobnější vnější fasádou zůstávají značné rozdíly.
Toto je opravdové tajemství povahy lidí, nikoli nutně přiřaditelné národům, ale spíše zemím, regionům a nakonec městům i místům. Jde o hodnoty, které si pěstovaly profesní stavy, veřejné instituce či školy po desetiletí. Jsou to výsledky civilizačního procesu, který byl u nás násilně přerušen a jenž čelí rozmělňování i ve světě.
U nás se čeká na novou generaci, která prý vše napraví. Jenže v dějinách není návratu, který by dovolil navázat tam, kde byla nit přetržena. Nové generace v sobě nesou poselství minulé výchovy a zároveň vstupují do světa, který zametá s tradičními hodnotami a doposud nabízí značný komfort za méně úsilí. Výpovědi mladých z roku 2008 v porovnání se staršími dotázanými nasvědčují jejich větší laxnosti ohledně zájmu o práci a politiku. Jsou ale ještě šťastnější než starší; možná právě proto.
***
„Nestačí, aby byl sociolog pouhý vědec. Musí umět s užitkem chodit po ulici, sedět v kavárně a nepokládati tento čas za ztracený pro vědu.“ Dotázaní z České republiky se cítí být velmi evropskými. Na opačném pólu se nacházejí Francouzi, Britové a Rakušané, kteří naopak poukazují na rozdílnost evropských zemí.
Mezi české vlastnosti řadil Emanuel Chalupný nedostatek národní hrdosti. Na tom by mohlo něco být. Ale srovnejme, jak se za války chovali „svobodomyslní a pyšní“ Francouzi.
O autorovi| JIŘÍ VEČERNÍK, Autor (* 1941) je sociolog. Naposledy publikoval knihu „Czech society in the 2000s: a report on socio-economic policies and structures“ (Academia 2009).
