Superželezný muž, supermaraton, případně super přechlastávání se pivem... Někteří lidé si pořád vymýšlejí, jak podat supervýkony v superzávodech. V tom jsem nikdy nejel, ale v mládí jsem se o jeden supervýkon přece jen pokusil. V jedné dejvické hospodě mě už dobře znali, protože jsem si tam dával obvykle dvě až tři večeře. Tedy -když byly peníze. Když ne, chodil jsem na Václavák do automatu Koruna na knedlíky s omáčkou za 2,40. S osmi knedlíky to bylo za 3,50, tehdy Kčs. Když ale peníze byly, což nikdy netrvalo dlouho, objednal jsem si ve zmíněné restauraci svíčkovou a pan Jíra, číšník, pronesl: „Samozřejmě s osmi, že? A to další přineseme později.“
Bylo mi asi dvaadvacet, vážil jsem krásných 72 kilo a toto hodování s mou váhou ani nehnulo. Prostě průtokový ohřívač jídla. Jednoho krásného dne jsem se nechal vyhecovat kamarády a vsadil se, že sním celý jídelní lístek, což obnášelo dvanáct jídel. Zapíjet jsem mohl podle přesných pravidel a nesměl jsem chodit zvracet. Když přinesli na stůl to hojné množství knedlíků houskových i bramborových, popřípadě jídel s bramborem či rýží, orosilo se mi čelo, leč statečně jsem začal pojídat. Zpočátku pohoda, jenomže jak jídel ubývalo, mně to šlo hůř a hůř. Ve finále zbývaly tři suché houskové knedlíky. Ovšem jídlo mi už málem lezlo z nosu a nedokázal jsem to.
S mojí váhou to samozřejmě ani nehnulo a myslím, že za pět šest hodin jsem zase měl hlad jako vlk, možná i větší.
Akorát jsem to celé musel zaplatit, tak totiž zněla sázka.
O autorovi| Richard Tesařík hudebník a herec
