S cizím jazykem může mít člověk různé ambice. Někomu stačí domluvit se, eventuálně si něco přečíst, pro někoho má být třeba angličtina jazykem pracovním a jednacím. Třicetiletá Blanka Čechová se rozhodla jít takzvaně na doraz a přihlásila se do Oxfordu na tvůrčí psaní. Žádného neanglicky vychovaného cizince tam údajně do té doby neměli. Znamenalo to psát v angličtině nejen eseje, ale i básně, scénáře a dokonce román.
Absolventka Právnické fakulty Univerzity Karlovy strávila ještě jako studentka pražského Gymnázia Nad Alejí jeden rok v Kanadě. Chodila tam do střední školy a po návratu napsala o této své zkušenosti čtivou knížku. Tím ale její autorské ambice na čas skončily. „Psát jsem nepřestala, ale další rukopis, kterým jsem obeslala několik nakladatelů, neuspěl.“ Po vysoké škole se věnovala zejména právu, pracovala v notářské kanceláři a skoro dva roky působila jako právní asistentka u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Havlovy hry znali líp než já „Ten nápad s tvůrčím psaním v Oxfordu byl troufalý, ale rozhodla jsem se, že to alespoň zkusím,“ konstatuje a pořád se ještě trochu diví, že zkouška vyšla. „Když jsem se probojovala až k ústnímu pohovoru, říkala jsem si: když bude nejhůř, ohromím komisi znalostí Havlových děl. Jenže neohromila. Znali je daleko líp než já, kladli podrobné otázky o spojitostech mezi jednotlivými eseji a ohledně Havlových divadelních postav, a zahnali mě pěkně do kouta.“
Nakonec ji vzali. „Určitě mi pomohl i doporučující dopis od Ladislava Smoljaka,“ říká a dodává, že právě Smoljak ji během studia povzbuzoval, když jí bylo občas těžko. „Oni se s vámi totiž vůbec nepářou. Žádné vleklé seznamování s oborem nebo se spolustudenty. Hned první úkol v hodině stál za to: Udělejte pětiminutový rozhovor se svým sousedem v lavici a na jeho základě napište během půl hodiny povídku. A pak nám ji všem nahlas přečtěte.“ Soused byl Ir, jehož angličtině podle svých slov skoro nerozuměla. Všichni spolužáci měli přirozeně angličtinu jako svůj mateřský jazyk a většina z nich už publikovala.
Studium tvůrčího psaní v Oxfordu je rozloženo do dvou let. „Není takzvaně plnočasové, mně ale aspoň první rok veškerý čas zabralo,“ říká Blanka a popisuje, že je rozděleno do dvou modulů. Jeden je kritický, vychází z předepsané četby a z rozboru témat žánru, který se zrovna probírá. Druhý modul je pak tvůrčí. „Musíte povinně projít více žánry. Všichni jsme začali básnickou sbírkou na dané téma. Tím byl vztah k blízkému člověku.“ Blanka si vybrala otce. „Nikdy jsem nepsala verše, natož v angličtině, ale kupodivu to byl na Oxfordu jeden z mých lepších výsledků. Měli jsme vynikající učitelku, která nás učila básně číst, objevit svého autora.“
Další na řadě byla celovečerní divadelní hra, filmový scénář a část románu. „Dodnes jsem ho nedopsala,“ připouští Blanka a na otázku, jestli se studentům dostávalo spíš tvrdé kritiky, nebo vlídného povzbuzení, udělá trochu bolestnou grimasu: „Například náš profesor z dramatického semináře mně dal co proto. Když si tento úspěšný divadelník přečetl mou hru, nad kterou jsem strávila dva měsíce intenzivní práce, začal otázkou:A nic jiného jste nenapsala? Pak mi doporučil asi sto autorů, abych si je nastudovala, několikrát přepsala svůj rukopis a za měsíc přišla znovu.“ Práci ale rozebral podle Blanky výborně. „Byl přísný, ale pomohl mi a měl ve všem pravdu. Jeho poznámky mám schované. Fakt je, že někteří takový tlak neunesli a ze studia odešli.“ Najděte si agenta Z čeho autorka čerpala? Přirozeně z toho, co znala, z právnického prostředí nebo z prostředí Kosova, kde také strávila v rámci svého působení v oblasti mezinárodního práva nějaký čas. „Kritické eseje jsem psala například o zobrazení války a mírových misí ve filmu, o Karlu Čapkovi nebo taky o poetice divadla Járy Cimrmana - ten měl u mých učitelů úspěch.“
Jenže v Oxfordu se studium tvůrčího psaní neomezuje jen na tvorbu samu, ale taky na praktické věci. „U nás se psaní někdy bere jako jakési poslání s nadpozemským nádechem, ke kterému usedáte v řídkých chvílích inspirace. V Oxfordu nás učili brát psaní jako normální práci, která má svá pro a proti a je třeba se jí stoprocentně věnovat. Pokud si tu profesi zvolíte, musíte samozřejmě něco umět, pracovat naplno, ale taky vědět, jak se prosadit - stejně jako u jiných oborů.“ Proto se v Oxfordu učí i praktická stránka řemesla: jak obesílat soutěže, jak oslovit agenta a nakladatele, jak si mezi nimi vybrat. V Anglii se totiž agenti, přesněji řečeno agentury, často specializují. Jedna třeba na humoristickou literaturu, jiná na science fiction.
Překládat neumím Blanka Čechová studium tvůrčího psaní v Oxfordu dokončila, a co víc, rozhodla se, že se chce živit psaním. Tedy časem. Teď dopisuje román v češtině, a pokud jde o živobytí, jistí se svou právnickou odborností. Nevylučuje ale ani psaní v angličtině. „Jsou věci, o kterých automaticky píšete v mateřském jazyce, ale jsou jiné, o kterých se lépe píše v angličtině,“ tvrdí mladá žena. Na dotaz, jestli náhodou nezískala ideální vzdělání pro překlady literárních děl, ale překvapivě odpovídá záporně. „To je úplně jiná profese a člověk se jí taky musí učit. Já se svého času pokoušela přeložit do angličtiny tu svoji knížku ze středoškolských let a vůbec mi to nešlo.“ Snazší by prý bylo napsat ji znovu, jinak a rovnou v angličtině.
Aby si ale někdo nemyslel, že se cítí rovnocenná s rodilými mluvčími, prozrazuje: „Nemyslete si, já ty svoje práce pro Oxford před odevzdáním vždycky dávala napřed přečíst rodilému mluvčímu. A text se pokaždé červenal jeho zásahy.“
