Na náměstích ještě dozníval cinkot klíčů, na hranicích povlávaly zbytky slavnostně ostříhaných ostnatých drátů a na těch několika přechodech, které soudruzi směrem na západ povolili se už řadily autobusy plné zvědavců. Je tomu dvacet let, kdy jsme se vydali poznávat svět, který jsme do té doby znali jen z fotografií.
Ve frontách na odbavení se během prvních několika let svobodného cestování odehrávala řada nezapomenutelných scének. Cestovatelé žvýkající ve tmě prosycené kouřem výfukových plynů řízek s chlebem závistivě pošilhávají po šťastlivcích, jejichž cestovka kdesi vyzískala autobus sice prastarý, nicméně Mercedes. „Se vám to jede v Medáku,“ ozývá se. „Ten náš autobus jezdil ještě před týdnem jako pojízdná prodejna. Dal jsem si tašku pod sedačku a teď mi všechno smrdí jako nahnilá mrkev.“ „Buďte rádi za Karosu,“ mírní osten závisti kolega ve frontě. „V tom Mercedesu je tak málo místa na nohy, že jestli do těch Benátek dojedeme, budu je mít nejspíš obě za krkem.“
Seriál 90. léta aneb Jak jsme žili čtěte každý den v deníku
Přes podobné nářky znamenala těsně po revoluci možnost vycestovat kamkoliv do zahraničí doslova nepředstavitelný luxus. Ještě před pár měsíci se celé rodiny střídaly v nekonečných frontách před Čedokem, na jejichž konci je při notné dávce štěstí a trpělivosti čekal zájezd v hodnotě půlročního platu s názvem Mlhy nad holandskými mlýny. V porovnání s žebráním o výjezdní doložku a devizový příslib byla děravá Karosa nebo Mercedes s dvaceti centimetry místa na nohy zanedbatelnou záležitostí. Úřady vydávají cestovní pasy během čtyřiadvaceti hodin a potupné výslechy ze strany arogantních osmnáctiletých pohraničníků se samopalem se staly minulostí. Karta obrátila a po letech slastného nicnedělání na neprodyšně zadrátovaných hranicích se teď potí celníci. Na několika narychlo otevřených přechodech se nezastaví ve dne ani v noci.
Stejně rychle, jako se naučili cestovat se Češi naučili i cestování prodávat. Už v roce 1990 působilo na našem území na 6000 cestovních kanceláří a během devadesátých let jich dalších pět tisíc přibylo. První vlna porevolučních zájezdů se dělila na dva druhy. Jedním byly poznávací zájezdy typu: „Evropou za čtyři dny“, na kterých jsme se zcela v duchu devadesátých let snažili během co nejkratší doby poznat vše, co nám za posledních padesát let uteklo. V noci nás během nich budil hlas průvodce, vykřikující do mikrofonu: „Tak jsme ve Švýcarsku a když se podíváte vlevo, uvidíte světla města Sion.“ Další výpravy se zaměřily na Benátky, Vídeň, Mnichov a další autobusem dostupné metropole. Svatoštěpánský dóm nebo náměstí Svatého Marka si jejich účastníci mohli prohlédnout zblízka a ve dne, ale často se k nim vůbec nedostali. Pravým cílem těchto zájezdů byla totiž obchodní centra, nákupní třídy a zlatý hřeb všeho - tržnice. Po vídeňském Shopping City Süd se potulovali lidé s očima navrch hlavy, tlačící nákupní vozíky, které po dvou hodinách vraceli prázdné a na tázavé pohledy prodavaček odpovídali krčením rameny. Co jsme koupili? Tady nichts, ještě nás čeká Mexiko Platz, kde se dá koupit tříkilové balení kávy, čínský tlačítkový telefon, limonády v plechovkách a prací prášek, který nejenže pere, ale také voní!
S příchodem letní sezóny 1990 jsme se vydali objevovat další neprobádaná území. Cestovky stále vznikají po desítkách a z Německa se do rodné vlasti vrátil Václav Fischer. Jeho snaha nabídnout nám cestování na úrovni se ještě pár let bude míjet úspěchem, protože v knihkupectvích jdou na odbyt brožurky s lákavými názvy typu: Evropou s prázdnou kapsou. Karavany čoudících Karos stále děsí zejména obsluhu u velkých benzínových pump, jimž signalizují, že se za chvíli přihrne čtyřicítka rozespalých Čechů, kteří si budou chtít zařídit ranní hygienu v jejich umývárně. Mezi destinacemi pořád ještě kraluje Bulharsko, ale láká nás spíš už italské Bibione, Španělsko s Costa Brava a Řecko s Olympskou riviérou.
O pár let později prvotní nadšení vyprchává. V roce 1997 krachuje cestovní kancelář Travela a ke vzrušujícím zážitkům z dovolených té doby patří i čekání na to, jestli se z nich vrátíme, nebo zůstaneme trčet na letišti. Citelné ochlazení je poznat i na našich hostitelích. Vždy rozesmátí Chorvaté si začínají stěžovat na české paštikáře, kteří se v jejich hospůdkách objeví jen v okamžiku, když si na záchodě napouští vodu do láhví a v rakouských obchodech vyměnili cedulky „Mluvíme česky“ za podstatně méně přívětivé „Češi, nekraďte!“ Naštěstí nám přispěchá na pomoc vznik nízkonákladových leteckých společností a s nimi i rapidní snižování cen dovolených. Zatímco v roce 1990 jsme na týden do Egypta létali za 25000, dnes nás to vyjde zhruba na polovinu. Navíc jsme zjistili, že chleba je přibližně stejně drahý všude ve světě, a že čerstvá zelenina chutná lépe, než polévky v pytlíku. Cestovní kanceláře sice ještě sem tam krachují, ale díky jejich povinnému pojištění se už nestává tak často, že byste si dovolenou nedobrovolně protáhli o čtrnáct dní. Zkrátka a dobře, v porovnání s dobou před dvaceti lety nás dnes na cestách čeká dobrodružství většinou jen tehdy, když se za ním vypravíme.
Zítra čtěte: Televize po roce 1990
