Blížící se koncert Massive Attack je pěknou příležitostí jednou provždy na rovinu popsat, jak strašlivě jsem před lety porušil novinářskou etiku. Doufám, že je to už promlčené, protože to bylo i v Lidovkách (nejen).
Když zuřila sametová revoluce, Jan Švankmajer vyvěsil ze svého balkonu transparent s heslem Všechnu moc imaginaci! Ne že by mě tehdy nebavila absurdní zkratka sloganu KSČ = NSDAP, ale staré surrealistické heslo mi bylo nejbližší. Později, když mnou jednou za čas – asi jako každým, kdo píše do novin – cloumaly pochyby, k čemu to všechno psaní je, myslel jsem i na Švankmajerův balkon. „Proč je pořád člověk uvázaný k poslušnému setrvávání u faktů,“ žehral jsem v duchu, „jak by ty noviny osvěžila trocha volného rozletu, fantazie, jemně dávkované fikce!“ Ale výmysl v novinách je podezřelý: i v raných dobách Googlu se dalo čekat, že ho případní nedůvěřivci budou chtít ověřit. Jenže kde? V jiném médiu, kde jinde. Takhle člověk dojde k trochu pracnějšímu, ale pořád ještě proveditelnému plánu: chceteli skrze sdělovací prostředky svobodně lhát, je třeba činit tak v několika médiích najednou. Tak by měla být zajištěna určitá důvěryhodnost vašeho výmyslu – vždyť když o něčem napíší Lidové noviny a zároveň Mladá fronta Dnes, no tak je to prostě pravda, i kdyby čert na koze jezdil, ne?
Následující část příběhu se mi nelíčí snadno, poněvadž jsem krutě využil důvěru redaktorů, kteří mě znali jako externistu, a učinil je součástí svého experimentu. Myslím, že v Lidovkách i MfD byli rádi, že tentokrát nenabízím text o něčem hermetickém, co by na redakční poradě zas nikdo neznal, a s nabídnutou recenzí koncertu Massive Attack souhlasili. Na obou místech se mi podařilo zadrmolit nějaké důvody, proč článek tentokrát odevzdám pod pseudonymem.
A skutečně, den a půl poté, co se v holešovické sportovní hale sešlo na deset tisíc posluchačů, vyšly články dvou pilných referentů. Ten v MfD se jmenoval Boris Piktus a koncert se mu spíše líbil, naopak nějaký Jan Kleňha v Lidovkách byl na Horace Andyho a 3D přísnější. Nebo naopak...? To je jedno, podstatný byl jeden jediný odstavec, na kterém se shodly oba dva deníky.
Psaly se v něm podivuhodné věci. Třeba že Prahu sice nemohl nadchnout proslulý průlet hejna motýlů laserovým polem, jak ho Massive Attack běžně uvádějí, ale zato že kytarista výborně hrál vlastním stínem na fotobuňku. Piktus s Kleňhou ocenili i toho roztomilého papouška, kterého přímo na scéně kapela samplovala do hudby (přes protesty přítomných ochránců přírody, samozřejmě). A vrchol koncertu? Víme jako první! Podle LN a MfD jím bylo „nové vyjádření krásy“, nový hudební nástroj „gramofon-vařič“, který desky přehrává a zároveň ohřívá, takže přenoska snímá zvuk roztékajícího se vinylu...
Fakt to vyšlo. To ráno jsem měl pocit splněné mise a zároveň čekal, kdy dopadne trestající pěst. Na koncertě přece byli i lidi z redakcí: je jen otázka času, kdy někdo... Realita ale přišla s nejlepší pointou. Nikdo se neozval. Nikoho to nezajímalo. Na záznamníku mi nechala přátelský mikrovzkaz kolegyně Jana Kománková, ať prý takové kydy příště píšu k ní. To bylo všechno. Kolik tisíc lidí že tam bylo? Jasně, kouřila se tráva, ale všichni snad neviděli papoušky! Ať už bylo celé to mlčení výrazem lhostejnosti nebo přijetí, znělo mi jako smích: Manipulátore, cos čekal? Jen mě ještě napadlo, jak si asi léčí krizi žurnalisti v jiných rubrikách.
Na začátku jsem nevěděl, jak ten experiment skončí. Byl na mě hodný a sám vymyslel svůj konec: Od té doby vím, jakou váhu přikládat recenzi v českém deníku.
