Žena, nebo muž? Momentálně hýbe atletickým světem právě tahle otázka. Asi už to není tak jednoduché jako kdysi. Před válkou běhal chlápek, teď si nevzpomenu na jméno, mezi ženami na osmisetmetrové trati a vítězil. Utíkal v ženském oblečení, prostě švindlíř, a taky ho odhalili. A v sedmdesátých letech se po Václaváku pohyboval „Ludvík alias Renata“, probírali to tenkrát dokonce v policejním časpise Signál. Chodil oblečený jako žena a živil se sexem. Z velmi pochopitelných důvodů to byl sex pouze orální. Daleko zrádnější jsou ale chlápci s krásnými ňadry a neméně hezkými dívčími tvářičkami. Při úrovni dnešní plastické chirurgie není žádný problém nechat si udělat trojky prsa a aspoň šestky zadky.
Takových je plno třeba v thajských turistických oblastech. Jediným zevním znakem, který může „včas“ varovat, jsou určité anatomické odlišnosti mezi mužem a ženou. Třeba nadočnicové oblouky. My muži je máme větší a výraznější, takové „paleolitní“. Nebo délka prstů na rukou. Muži mají obvykle kratší ukazováček než prsteníček. U žen je to obráceně. Asi proto, že jsou uvyklé ukazovat na věci, po kterých touží. Tyto znaky ale nemusí být stoprocentně spolehlivé. Sám jsem jednou málem podlehl, a vůbec ne v Thajsku, ale v Brně. Vinula se ke mně jedna krasavice a mě ani na chvíli nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Naštěstí mě na poslední chvíli varoval někdo z místních. A při podrobnějším pohledu na ony znaky mi to došlo! Na druhou stranu, za někdejší slavnou půlkařku Marii de Lurdes Mutolaovou bych nedal ani zlámanou grešli, že je to žena, a je to žena. Jak říkám, není to úplně spolehlivá metoda.
O autorovi| Richard Tesařík, hudebník a herec
