Karel Hynek Mácha byl chlapík. Ušel toho pěšky tolik, že dneska by byl nejméně předsedou Svazu turistů. A i po předčasné smrti: jeho ostatky byly exhumovány a z Litoměřic v roce 1939 převezeny na Vyšehradský hřbitov. Mácha přežil také film Mág (1987) Františka Vláčila. Jenže to vše vlastně nic nebylo. Letos totiž přišel F. A. Brabec se smrtícím Májem. Na opravdu strašném lesů pánovi s vyholeným podpažím už si smlsl nejeden recenzent.
Ale i tohoto parazita Karel Hynek Mácha hravě odrazí. Nicméně je dobře, že nyní vyšel také další svazek edice Česká knižnice, přinášející Máchovy Prózy. Po Máji je to jako ústní voda odstraňující zkažený dech... Najdeme zde všechny známé Máchovy texty: Pouť krkonošskou, Marinku, Křivoklad či Cikány.
Nechybí ani zlomky, jejichž čtení je velkým potěšením: „Vlastně jest každý člověk i uprostřed největšího davu osamělý, poněvadž vždy jen rozumí sobě, co mimo něho jest, jen jej k tomu vede, že sám sobě rozumí;-“ Nebo: „Minulost a budoucnost víc a více v hromadu se sráží, - až se zasáhnou, není nic, zhasl čas; životu není přítomnost žádná, lze jen říci bude a bylo, v životě žádná není přestávka.“
Před jedenácti lety Česká knižnice zahájila svazkem poezie Karla Hynka Máchy. A tak teď můžeme v České knižnici číst Máchu básníka i prozaika. Můžeme porovnávat a srovnávat. Ale to lze i jen v kontextu svazku jednoho -v básnickém souboru jsou mimo jiné německy psané verše a v tom prozaickém zase Máchův deník, který budí značnou pozornost pro svou otevřenost.
Pro ilustraci ze zápisu z 21. září 1835: „Byli jsme na rekviích u dominikánů. Pak jsme chodili po mostě. Doma jsem ji svlíkal ze šatů; vyzvedl jí sukně a díval se na ni popředu, po straně i pozadu. Líbal stehna a tak dále. Potom jsme stáli u sebe. Seděla mi nahou prdelí na klíně. Odpoledne jsem chodil se Sabinou, byli jsme u Týla, pak na hradbách, po západu slunce; nebe se skvělo v krásně růžové barvě.“
A ještě ze 3. října 1835: „Vzadu jsem ji fikal. Nechtěla dlouho, ale když jsem se stavěl mrzutý, šla přece. Bála se, že chci hluboko. Byli jsme u Sv. Václava, šli jsme přes hradby se Sabinou domů, do Truhlářské ulice, a po Poříčí jsme se dívali na ozdobování domů. Jedl jsem zajíce a pak jsem šel nahoru na Dobytčí trh.“
Zase ten Sabina... Ale tyto zápisy slouží i k přemýšlení o vztahu autora a díla, krásného a ošklivého. Možná někdo úzkoprsý řekne, že je to sprosté. Ale o co sprostěji vyznívá zmíněný film Máj.
O autorovi| Ondřej Horák redaktor LN
