Ano, také patřím k sýčkům, kteří občas velmi syčí a nadávají na ty nedávné novoty, dnes techniku zařízlou do našich tkání tak, že to už ani nevnímáme.
Ano, stejně jako miliony spoluobčanů i mou mysl každodenně pohání mobil a mail stále vpřed, vzhůru za novými cíli a úkoly, též radostmi. A tak je úplně nutné nacházet si tu a tam nostalgická zátiší, údolí klidu, nestydím se dokonce říci: oázy s průhledy do věčnosti.
Jedním z takových kráterů v kypící všednosti je bezpochyby Galerie Louvre na pražské Národní třídě. Zvláště pokud se tam nyní můžete setkat s celkem 22 fotografickými obrazy Josefa Sudka.
Jsou to studie přátelského světa; všechny ty zahrady, rybáři na Vltavě a ořech či květina jsou focené se stejnou vroucností jako vnitřnosti Svatovítského chrámu. Průhled do věčnosti tu nezaručují technicistní fígle či umělecká extáze, ale spíš úcta k obyčejnosti a pevná půda pod nohama. Až by uštvaný mobilman málem vzkřikl, jestli ta technika není drek, co nás odvádí od podstaty?
Tomu by se ale Sudek možná zasmál. Když si někdy po roce 1916 vybíral foťáky, byly to též výkřiky techniky. A nebýval vždy profesorem nostalgie, ve své době byl odborníkem na reklamu. Pátral jsem, jestli tu mimo magických fotek nechal nějaký vzkaz, poučku, jak v tom všem chodit a neztratit se, a našel jsem tenhle Sudkův výrok: „Dělat naplno, nespěchat a netrápit se.“ A to zní dobře, ne? Jo, to bude asi ono. Tak od zítřka!
O autorovi| Jáchym Topol, redaktor LN
