Zdá se, že dramatik Karel Steigerwald znovu našel své téma: projekt Políbila Dubčeka - 1968 čas utopie, který přivádí na jeviště dva jeho nové texty, jde ve šlépějích tvorby z 80. let zkoumající národní povahu. Pro mnohé diváky budou možná tyto texty až nepříjemně razantní, ale ostrá fraška nejen o nevyhnutelném krachu komunismu s lidskou tváří vystihuje naivitu, nadšení i trapnost tehdejší doby s divadelností, která baví a vzrušuje. Inscenace v režii Viktorie Čermákové je složená ze tří částí - Steigerwaldových her Ať hoří Paříž a Políbila Dubčeka a jednoaktovky Franciska Nievy Zrychlené srdce Líbat politiky se nevyplácí Steigerwald si v Políbila Dubčeka prostě nebere servítky a v tom spočívá velké plus triptychu. Otevřel pověstnou skříň s domácím kostlivcem a její obsah komentuje s notnou dávkou ironie a nadsázky, libuje si v traktování politických peripetií i s jejich bizarními detaily, obojí pak dokáže sklenout do groteskního oblouku. Režisérka Viktorka Čermáková přichází s poetikou, která rozvíjí principy studiového divadla, napájí se ze stejných zdrojů jako někdejší Divadlo na okraji či A studio, ale také je tu znát spřízněnost se současným Činoherním studiem v Ústí i Pařízkovou Komedií. Její rukopis je chlapsky rozmáchlý, drsný a nabízí drastický a jízlivý humor.
Projekt má jednu vadu na kráse, a to přičlenění Nievovy jednoaktovky. Úmysl inscenátorů použít ji jako absurdní dovětek k motivacím roku 1968 lze pochopit, ale nevyšel. Především se tvůrci připravili o efekt velkolepého finále, které Políbila Dubčeka nabízí poté, co hlavní hrdinka přijede na vysokozdvižném vozíku, aby naplila Brežněvovi do obličeje. První dva díly tvoří organický celek a mají tah, čemuž pomáhá i rozhodnutí hrát je bez přestávky. Zkrátka lze se domnívat, že projekt by se bez Nievy dobře obešel. První část Ať hoří Paříž má téměř surreálnou atmosféru, v níž se konfrontuje revoluční studentské nadšení na Západě (jak praví jeden z aktérů, být hloupá je kontrarevoluční) se znechucením z komunismu na Východě - obě východiska se jeví jako nekompatibilní. Z horečnaté změti vystupuje dvojjediná hrdinka Jaruna (Anita Krausová a Eva Salzmannová) a básník Ginsberg (Zdena Hadrbolcová v dlouhém mantlu s excentrickým věncem na hlavě). Jaruna zde figuruje jako dvacetiletá a čtyřicetiletá a její kalvárie se počne, když za majálesu v Praze Ginsberga políbí. Za to ji bolševik vyhodil z vysoké školy a skončila ve fabrice. Funguje jako věcná a ironická glosátorka dění i jeho hybatelka a přechází do druhého dílu.
Popletený a naivní Dubček Divoký rej o pražském jaru začíná ve chvíli, kdy Jaruna vytáhne Dubčeka ze „skleněné rakve“. Ten si nasazuje brýle, které mu stále padají, omluvně mžourá a koktá. Ondřej Pavelka ho hraje geniálně: ve směsici laskavé naivity, bábovkovitosti je něco jako roztomilý, ale nebezpečný brebta. Když Biľak, v neméně výtečném pojetí Davida Prachaře vlezlý a úlisný pitomec, zintrikuje s Grečkem na hajzlíku „internacionální pomoc“, soudruzi společně upatlají komunismus s lidskou tváří. Režie neváhá použít na první pohled skoro primitivní metaforu, kdy je lidská tvář politiky-kuchaři uplácána z těsta a vložena do trouby, kde se během inscenace „peče“, až je spálena na škvarek a pak je udiveným Dubčekem vytažena na světlo boží. Kupodivu ale tento příměr vychází perfektně jako mrazivý výsměch. Čermáková udržuje vypjatě groteskní styl ve všech obrazech a také v jednotlivostech, karikuje a travestuje až na dřeň. Hercům pomáhají výborné kostýmy a masky - „hlavokrky“ Zuzany Krejzkové. Zrádce Biľak v předzvěsti okupace předvádí kozáčka a prostocviky a mele názvy ruských aut. Jaruna je nucena, aby ve fabrice políbila Dubčeka, který je při návštěvě pracujících stále popletenější. Událostí se valí dál, na scéně se objevuje generál Svoboda, senilní a záludný zbabělec (Václav Knop), Sověti strčí Dubčeka a spol. do vitríny a drží je tam, dokud nepodepíšou. Přinášejí pak polonahého Dubčeka na tyči jako srnce před Brežněva (Jiří Štrébl), který díky masce připomíná Fantomase s huňatým obočím.
Brežněv nasadí Dubčekovi vášnivý polibek, zatímco Brežněvová (Lucie Roznětínská) v kožichu si plete Čechy a Čečence. Obludný cirkus končí a za zvuků hudby ze seriálu Nemocnice na kraji města vjíždějí okupanti. Jaruna naplije Brežněvovi do obličeje, ovšem takovou katarzi autor divákům nedopřeje, hned poslouží ironickým komentářem, odkazujícím podobné hrdinství do říše snů. Mění se hudba, Martu Kubišovou vystřídá Jim Morrison, přichází i Allen Ginsberg...
Steigerwaldovy nové texty nejsou ortodoxní dramata, blíží se scénické koláži, která však nese jasně zformulované téma. Po celonárodním letošním dojímání při čtyřicátém výročí okupace působí jako rána do zubů. Nepříjemně obnažený pohled na sebe sama, na vlastní naivitu i tragické omyly. Je to naše svébytná podoba politického divadla, po kterém se mlsně ohlížíme u německých sousedů. A můžeme za ni být rádi.
***
HODNOCENÍ LN ***** Políbila Dubčeka -1968 čas utopie
Karel Steigerwald: Ať hoří Paříž, Políbila Dubčeka / Francisco Nieva: Zrychlené srdce Režie: Viktorie Čermáková Výprava: Zuzana Krejzková DS Továrna - La Fabrika, premiéra 16. 10.
