Člověka už ani nepřekvapí, že z různých způsobů vyrovnávání státního rozpočtu sociální demokraté neomylně sahají po těch nejhorších, což platí jak celkově, tak i pro každý jednotlivý způsob zvlášť. Pokud jde o zvyšování daní, nehodlají paroubkovci danit spotřebu, nýbrž práci. A to nejen ve formě progresivnější daně z příjmu, což k levicovému světonázoru patří, ale i vyšších odvodů sociálního pojištění. U strany historicky spjaté s obhajobou hodnoty práce a hájící zájmy lidí nejvíce ohrožených vrtochy pracovního trhu by člověk teoreticky čekal, že nebude chtít trestat tvorbu pracovních míst. Vyšší pojistné dělá právě tohle. Každé jeho zvýšení postrkuje zaměstnavatele k rozhodnutí buď přesunout výrobu do ciziny, anebo pracovní místo vůbec nevytvořit.
Pak už má jen jediný stimulační efekt – stimuluje práci na černo. Což, odhlédneme-li od morální stránky věci, taky znamená, že z nenahlášených mezd vláda to své zvýšené pojistné nevybere.
O tom, že by tato trestní sazba byla dosud nízká, nemůže být řeči, mezinárodní srovnání hovoří jasně. Topolánkova vláda sazbu snížila – a taky jsme před příchodem krize v roce 2008 měli nejnižší nezaměstnanost od roku 1997, aniž by utrpěly příjmy rozpočtu.
Ale o tom je darmo mluvit po seznámení se s výrokem exministra průmyslu Urbana, že „zvýšení sociálního pojištění by bylo účelnější na straně zaměstnanců. Pokud bychom to udělali na straně zaměstnavatelů, tak bychom zvýšili náklady práce.“ To si opravdu myslí, že si zaměstnanci o ty peníze neřeknou? Anebo doufá, že si ničeho nevšimnou?
Čtěte „ČSSD chce zvýšit...“ na stranách 1 a 13
