PRAHA Před dvěma lety měla veřejnoprávní televize potíže s licencí, kterou poskytla soukromé firmě na vydávání DVD se seriálem Třicet případů majora Zemana. Rada ČT nakonec na uzavřené smlouvě neshledala žádné nedostatky, ale nesrovnalosti přetrvávaly, ČT tehdy údajně nevybrala nejvyšší nabídku. „Kauza Zeman“ tedy iniciovala nová opatření, kterými se napříště měla ČT při uzavírání smluv o prodeji audiovizuálních děl řídit.
Podle obchodního ředitele Roberta Kvapila na tuto činnost televize vypsala standardně obchodní veřejnou soutěž. „Vítězem výběrového řízení se stalo konsorcium společností Česká muzika se společností T. T. V. s.r.o.,“ potvrdil. Zdá se tedy, že formálně je vše v pořádku, zato společný ediční plán ČT a České muziky budí velké rozpaky. Podle Kvapila jej zpracovává obchodní oddělení ČT. „Následně jeho obsah konzultuje se servisním partnerem. Při jeho zpracování je zohledňována jednak žánrová pestrost vydávaných titulů a samozřejmě i jejich ekonomická stránka, neboť ČT nemůže z veřejnoprávních prostředků sanovat případné ztráty. Vydavatelská činnost je čistě komerční, ČT proto musí tuto činnost provozovat se ziskem,“ vysvětluje. Stejně tak jsou vysoké náklady a náročné provozní podmínky důvodem, proč ČT nevydává archivní tituly sama.
Pocta Jaroslavu Dietlovi?
Základním hlediskem je tedy zisk, což je u veřejnoprávní instituce přece jenom zvláštní. Snad by tu měla být i jiná kritéria. A nejde jen o problematickou dramaturgii, na pováženou je i zvuková a obrazová kvalita řady vydávaných snímků, s jejichž vyčištěním si nikdo zvláštní práci nedává. Celé to působí dojmem, že je třeba tituly rychle uvést do prodeje s minimálními náklady. Kvapil popírá, že by se snímky tímto nedbalým způsobem vydávaly. „Některé jsou poškozené a ve stavu, který neumožňuje jejich rekonstrukci. Naopak u některých vydávaných titulů, například Hříšní lidé města pražského, Panoptikum města pražského, Byl jednou jeden dům, Vlak dětství a naděje došlo k rozsáhlé a náročné rekonstrukci,“ dodává. Čili náročná rekonstrukce je vyhrazena jen některým titulům, hlavně seriálům, u inscenací (třeba Romeo a Julie na konci listopadu) se už tolik nevyplatí.
Největší nehorázností je ale edice seriálu Okres na severu (na snímcích) z roku 1980, jenž není ničím jiným než glorifikací KSČ prostřednictvím hlavního hrdiny Pláteníka, čestného a spravedlivého (sic!) tajemníka OV KSČ. Pan obchodní ředitel má k této pozoruhodné dramaturgii stejně nevšední vysvětlení. Důvody vydání Okresu na severu podle něj nebyly jen pekuniární. To je jistě odvážné tvrzení, ale jaké jiné by to tedy měly být? Televize prý chce uspořádat poctu Jaroslavu Dietlovi. Postupně vydá všechny jeho seriály, které ČT vyrobila. Měřítko tedy není kvalita, ale pofidérní rozhodnutí vydat vše od jednoho autora. V roce 2011 to budou například seriály Nejmladší z rodu Hamrů, Synové a dcery Jakuba skláře, Muž na radnici, Eliška a její rod, Velké sedlo a Inženýrská odysea. „Chceme tímto vzdát hold nejlepšímu scenáristovi. Vytvořil pro ČT velké množství děl, často poplatných době, ve které vznikla, přesto však mnohá z nich patří a budou patřit do zlatého fondu nejen archivu ČT.“ Těžko uvěřit, že by tyto tituly, které vznikaly na zakázku KSČ podle momentální propagandistické potřeby, patřily do jakéhokoliv zlatého fondu. Jaký rozumný důvod existuje pro vydání seriálů Muž na radnici, který měl podpořit frašku zvanou svobodné volby, nebo Nejmladší z rodu Hamrů, jenž překrucuje, co se dělo na vesnici po roce 1948? Tím spíš že jde o veřejnoprávní televizi, která tuto činnost de facto financuje z peněz nás všech.
Kuchař Svatopluk bez rozpaků Robert Kvapil přesto odmítá, že by se seriály měly vydávat s komentářem. „Jsme přesvědčeni, že diváci ČT i všichni ostatní občané mají vlastní rozum a nepotřebují, aby jim někdo další předkládal návod, jak mají jeho obsah vnímat. Navíc seriál Okres na severu jsme vydali v prosinci tohoto roku, neboli na začátku 21. století, tedy více než 20 let po pádu komunismu, a tudíž již nejsou komentáře aktuální, stejně jako u jiných titulů, vydávaných jinými společnostmi – například u Třiceti případů majora Zemana.“ K tomu lze dodat jediné: pokud jde o novodobé vydání děl propagujících nacismus (Hitlerův Mein Kampf), mají všichni jasno, ale u propagandistických seriálů psaných a točených podle pokynů KSČ nadále panuje neuvěřitelná vstřícnost.
A nejde jen o ideologii, vydal se i seriál Rozpaky kuchaře Svatopluka z roku 1985, který „bez rozpaků“ využil princip slavného Kinoautomatu Radúze Činčery. I tady šlo o aktivní zapojení diváka do příběhu, při televizním vysílání se hlasovalo zapínáním a vypínáním žárovek. Radúz Činčera se tehdy od seriálu distancoval, šlo o jasné porušení autorských práv, ale v tehdejším Československu a v jeho případě neměl mnoho nadějí na úspěch. K žádné nápravě, nebo aspoň omluvě však po roce 1990 nedošlo, naopak seriál je nyní na DVD. Robert Kvapil k tomu pouze dodává, že televize má zajištěná veškerá práva, která jsou potřebná pro vydání tohoto titulu. O tom není pochyb, ale zcizení idey je přece jiná kategorie.
