V pátek měla na Hradě v rámci tradičních Letních shakespearovských slavností pražskou premiéru ostravská inscenace tragédie lásky Romeo a Julie. A ostravští si nevedli špatně. Navíc potvrdili už léta tradovanou tezi, že slezská metropole disponuje celou řadou výrazných hereckých osobností, včetně těch, které už doputovaly až do pražského angažmá.
Režisér Pavel Šimák pojal známou tragédii v překladu Jiřího Joska dost postmoderně. V postavách mladých se nechal inspirovat mládeží současnou, jejím způsobem mluvy i oblékáním. Starší pak pojal spíš konzervativně a oděl do historizujících kostýmů, některé postavil i na koturny. Herci tak byli oblečeni v rozpětí od barokně opulentních rouch a šatů opatřených prvky gotické zbroje až po skejťácké nebo sprejerské mikiny, kraťasy a rozedrané džíny. S jejich zevnějškem pak také korespondují posprejované dřevěné kulisy v pozadí, které Veronu přibližují prostředí moderní městské aglomerace.
Jako celek však inscenace působí problematicky. I když má první půle, především zásluhou skvělých výkonů Terezy Dočkalové v roli Julie a Marka Holého coby Romea, spád a blýskne se i excelentně sehranými situacemi, jako je setkání vilné Chůvy Jitky Smutné se třemi výrostky Romeem, Merkuciem a Benvoliem nebo výtečným nápadem opatřit mnicha Vavřince vášní pro klarinet, po přestávce už to tak slavné není.
Po přestávce je po hravosti Zatímco první polovina se do značné míry nese ve znamení komiky a ironie, po smrti Merkucia a Tybalta se herci vrhnou na tak mocnou prezentaci vnitřního utrpení svých postav, až je to k nevydržení. A hravá lehkost první poloviny je tatam. Jako bychom se po pauze dívali na úplně jinou hru.
Inscenace ostravských sice hýří dobrými nápady, ale je v ní také dost nápadů nevalných až vyloženě špatných. O pražské premiéře třeba zklamal Jan Hájek, kterému podstatně unikl pábitelský, ironický a poetický rozměr jeho postavy. Merkucio by měl hýřit velkolepými sarkasmy. Vášeň pro vymýšlení báchorek a utahování si z ostatních by z něho měla sršet. Hájek však některé pasáže odříkává s tak vážným výrazem, až z Merkucia udělá jen patetického tlučhubu.
Tradičně ubohé jsou také šermířské souboje. I zde si režisér usmyslil, že se z nich nevylže náznakem nebo metaforou, ale pojme je realisticky. Herce sice šermování baví, ale je na nich hlavně vidět, jak moc si dávají pozor, aby si neublížili. Aniž by ovšem bylo patrné, že k tomu nemůže dojít.
Jedním z nápadů, které by bylo lepší nevymyslet, jsou třeba Juliini návštěvníci ze zásvětí. Začnou ji totiž, skoro jako v Macbethovi, navštěvovat mrtví, Merkucio a Tybalt. Snad ji už volají k sobě nebo něco podobně mystického. Jen není jasné, proč za ní chodí i Merkucio, k němuž na rozdíl od bratrance Tybalta nikdy žádný vztah neměla. A ani on k ní.
Milenci si jdou hlavně po těle Na pováženou je i seznámení mladých milenců na plese u Kapuletů. Mladí k sobě ihned vzplanou láskou a opěvují svou krásu, i když mají oba na tvářích masky. Ale možná, že jde v jejich vztahu hlavně o prsa, zadky a nohy, zkrátka o tělesno, spíš než než o tvář.
Vrcholem inscenace je samozřejmě smrt obou milenců v hrobce. Pavel Šimák ji inovuje a Romea nechá zemřít až po Juliině probuzení, v jejím náručí. Juliin závěrečný monolog se pak ovšem musel škrtnout, a tak se Tereza Dočkalová chvíli podivně zmítá a šílí, úplně zbytečně pobíhá kolem vany a skrz ni, aby si nakonec toporně podřízla žíly barvou napuštěnou divadelní dýkou.
I když inscenace Pavla Šimáka zprvu budí dojem, že by mohlo jít o dílo celkem zdařilé, po přestávce jsou naděje tytam. A podtrhuje to i škrt závěrečného výstupu, v němž u Shakespeara tváří v tvář smrti milenců dochází ke smíření dvou odnepaměti znepřátelených rodů. Tragický konec lásky Romea a Julie tak má smysl jen ve vztahu k plytkému diváckému dojetí. Ona se ale ani ta nenávist mezi rody na scéně moc nekonala, tak jaképak smíření.
***
William Shakespeare: Romeo a Julie. Překlad: Jiří Josek Režie: Pavel Šimák Premiéra: 21. 7. na Slezskoostravském hradě
