Za svůj legendární a často vysílaný projev z Červeného Hrádku, kde vzal jedním vrzem bojlery, brojlery i hodnou holku Haničku Zagorovou, prý chce bývalý generální tajemník KSČ Miloš Jakeš honorář. A prý už požádal i svou vnučku, právničku, aby zjistila, zda má nějakou naději.
Je mi líto, že právě tahle zprávička v návalu vzpomínek, projevů a provolání k dvacátému výročí pádu totality v naší zemi zanikla. Nic totiž nerámuje tu absurdní pouť, jíž prošla naše společnost od cinkání klíčů až po současný stav, lépe než právě ona. Nebyl jsem sám, komu vyrazila dech: To snad nemyslí vážně! To je ale drzost! Mám se smát, nebo brečet?
Jenže když opadly emoce, vloudila se pochybnost: Co když na to nárok má? Nejde jen o to, že v tomhle státě už je na právní scéně možné takřka cokoli. Ale kdyby něco takového stvořil Šíp, Lábus nebo Čtvrtníček, vůbec bychom nepochybovali, že si za tak zábavný skeč zaslouží honorář. A není snad Jakeš před zákonem – tedy i před autorským – roven komukoli jinému? Naopak, konečně po letech slepoty i jeho polistopadový vývoj přesvědčil o tom, že kapitalismus a demokracie mají své výhody, a naučil se je využívat. Měli bychom mu tleskat, ukazovat ho na náměstích – a ne se mu posmívat!
Ale začneme-li brát vážně Jakešovy autorské nároky na nejpovedenější z jeho politických projevů, není to průlom daleko závažnější než nějaké Benešovy dekrety? Nezačnou chtít Gottwaldovi potomci tantiémy z proslulého „Právě jsem se vrátil z Hradu“? Pro OSA to může být větší džob než znělka Večerníčku. A co slavná Urválkova řeč při procesu s Miladou Horákovou? Vzhledem k tomu, že po podpisu Lisabonské smlouvy se mohou stát některé judikáty panevropskými, kde je vyloučeno, že se ozvou pravnuci nacistických pohlavárů? Ještěže nejohnivější řečník Adolf Hitler žádné potomky neměl a ti Stalinovi zase mají do Evropy daleko.
Šel jsem dokonce tak daleko, že jsem se radil i s právníky, kteří se autorským právem zabývají. „Musel by asi dokázat, že skutečně autorem toho projevu je,“ říkala mi JUDr. H. „A to by nebylo tak snadné, protože stranické projevy vždycky vznikaly kolektivní cestou. Na druhé straně ty nejčastěji citované formulace by asi sotva kdo jiný vymyslel. Takže šanci podle mě má.“
„Že by se o autorská práva brali potomci řečníků, kteří pronesli své projevy veřejně, to nehrozí,“ říkal mi JUDr. R. „Ale tenhle projev veřejně pronesen nebyl, takže se to dá srovnat s únikem vnitrofiremních informací. Jako kdyby někdo propašoval z Microsoftu strategický projev Billa Gatese, kudy se bude ubírat vývoj v elektronice. V tom případě by se ale muselo zkoumat, v jakém poměru byl Jakeš k tehdejší komunistické straně, zda řeč vytvořil v rámci své pracovní náplně – a možná by se došlo k tomu, že poškozeni nerespektováním autorských práv se mohou cítit všichni komunisté.“
Konečně jsem po dvaceti letech pochopil, proč se komunisté nikdy nezrušili, ani nepřejmenovali, ani se od projevu svého bývalého generálního tajemníka nedistancovali. Ďábelský plán, jak se stát nejbohatší z politických stran, byl právě dovršen. A nám ostatním nezbude než stát a zírat. Jako kůly v plotě.
