ROZCESTNÍK
David Brooks má v New York Times 2. března patetický komentář o Norech. Čím to, že ani ne pětimilionové Norsko má ze zimní olympiády ve Vancouveru stejný počet zlatých medailí (9) jako 300milionové Spojené státy?
„Pro norskou výjimečnost musí existovat hodně důvodů, ale některé jsou patrně obsaženy v příběhu Jana Baalsruda,“ píše – a přechází rovnou na příběh norského protinacistického odboje. Jan Baalsrud byl výsadkář, který v roce 1943 jako jediný ze své skupiny unikl německým honcům. Jednoho pronásledovatele zabil, ostatním uplaval ledovou tříští, přecházel hory až 28 hodin bez přestávky, přežil pád laviny... A celou dobu ho bez řečí ukrývali náhodné norské rodiny, riskující život. „Je to zajímavá ukázka sociálního kapitálu, kombinace měkkosti a tvrdosti. Baalsrud přežil díky lásce a péči – a zároveň on i jeho zachránci prokázali neuvěřitelnou tvrdost a nezdolnost. To je kulturní koktejl, který přináší úspěchy v mnoha oblastech,“ míní Brooks.
A to vynechal pointu: Baalsrud to všechno přežil, skrz neutrální Švédsko se vrátil do Británie školit další výsadkáře a po válce se zapojil do skautingu. Zemřel v roce 1988 v 71 letech a Norové si ho dodnes připomínají putováním po jeho trase.
Ještě by Brooks mohl úvahu rozvinout tím, že i norští kolaboranti byli borci. Takový Quisling byl nejlepší kadet v ročníku. *** Příloha Ideas, což je taková Orientace deníku Boston Globe, píše o mezofaktech. Autor Samuel Arbesman, doktorand medicíny z Harvardu, který s tím termínem zkouší prorazit, to předvádí na příkladu. Existují fakta stálá (výška Mount Everestu), fakta rychle pomíjivá (stav burzy) a vedle nich mezofakta – fakta zvolna se měnící.
Starší generace si třeba ze školy pamatuje, že na Zemi žije pět miliard lidí; mladší šest miliard; ale teď už je to 6,8 miliardy. Kdo se učil Mendělejevovu tabulku prvků v roce 1970, toho překvapí, že v ní od té doby přibylo 12 – tedy více než desetina – nových prvků. Poslední z nich v roce 1999. (Prvek se dnes jmenuje ununoctium a má protonové číslo 118.) Možná si ze školy pamatujete, že dinosauři byli studenokrevní a šediví; ale mnozí asi byli teplokrevní a někteří měli veselé proužky a zrzavé peří.
Arbesman zkouší čtenáře přesvědčit, že určitá mezofakta jsou důležitá. Třeba se prý vyplatí vědět, že mobil už má na světě přes 50 % lidí (v roce 1997 jen 4 %). Nebo že některá města už nejsou tak hrozná jako jejich pověst (prý Pittsburgh). Nakonec ale připouští, že mezofakta jsou dobrá hlavně k tomu, aby člověk udělal dojem na společnost. Schválně, vybízí Arbesman, kolik je známo planet mimo sluneční soustavu, které obíhají kolem hvězdy tak jako Země kolem Slunce? Odpověď: Přes 400. (No, možná tyhle hádanky fungují v Bostonu.) *** Daniel Pipes tvrdí 2. března v deníku Jerusalem Post, že v Turecku se minulý týden přiblížila nejvážnější krize od roku 1923, kdy Mustafa Kemal Atatürk založil sekulární republiku. Varovnou událostí má být postupné pozatýkání 67 současných či bývalých armádních velitelů.
Pipes to interpretuje katastroficky, jako pokus islamistů o pokoření armády. Nevěří, že Strana práva a spravedlnosti (AKP) premiéra Erdogana je cosi jako islámská verze CDU; podle Pipese sní o náboženské republice. „Už dosadila své straníky do prezidentského úřadu a do justice, zvýšila kontrolu nad vzdělávacími a mediálními institucemi. Pustila se do zápasu o to, čemu Turci říkají vnitřní stát, tedy nevolené instituce typu zpravodajských složek. Jedině armáda, konečný arbitr směřování země, zůstávala mimo její kontrolu.“ Náčelník štábu generál Ilker Basbug politiky varoval, že „naše trpělivost má své limity“.
Naopak podle spisovatele Orhana Pamuka nevede hlavní dělicí linie mezi islamisty a sekularisty, ale mezi stoupenci a odpůrci otevřené společnosti. (A dodejme, že premiér Erdogan pořád patří mezi ty první,) *** Britský filozof Roger Scruton má na stránce The American (27. února) esej Soul Music o morálně správné a špatné hudbě. „Už dávno jsme se vzdali myšlenky, že by se některá hudba měla zakázat. Ale pamatujme, že tato idea má dlouhou tradici.“ Doporučujeme celý článek, neboť obsahuje prokliky na ukázky hudby morálně dobré – Dvořákova Novosvětská nebo Claptonova Lay Down Sally – i špatné, třeba od švédské metalové skupiny Meshuggah (Mešuge).
Z textu mohou zájemci dále prokliknout na Scrutonovy starší články The High Cost of Ignoring Beauty (Jak vysoké náklady přináší ignorování krásy) a TV Will Never Poison My Children’s Minds (Televize nikdy neotráví mysl mých dětí).
*** Steven Levitt líčí na blogu Freakonomics opatření v Chicago Public School: kdokoli ze zaměstnanců vleze v pracovní době na zakázané stránky (například Facebook nebo YouTube), tomu jeho počítač spustí pronikavý alarm. Ech, jako by kancelářské oupnspejsy nebyly dost hrozné i bez toho.
***
Doporučujeme celý Scrutonův esej, neboť obsahuje prokliky na ukázky hudby morálně dobré – jako třeba Dvořákova Novosvětská – i špatné, jako od švédské metalové skupiny Meshuggah
O autorovi| Tomáš Němeček, redaktor Orientace
