Zpěvák a architekt Pavel Bobek dá na estetickou stránku věci. „Od auta v první řadě chci, aby se mi líbilo. Praktičtější auto, které má spotřebu dva a půl litru na sto kilometrů, vyhlášené, jak je spolehlivé, a já nevím co všecko, mně nic neříká, když se mi nelíbí. A takový je můj vztah ke všem asijským autům,“ doplňuje. „Přiznám se, že asijské auto si do domu nepustím.“
Pavel Bobek začal řídit asi v devatenácti letech. Jeho prvním autem byl Adler Trumpf, ročník 1938. „Vůbec nebrzdil dozadu a malinko brzdil dopředu,“ vzpomíná. „Naučil jsem se jezdit na prapodivných autech, takže bych měl být docela spolehlivý řidič, ale nejsem. Jak stárnu, už nejsem tak pozorný jako předtím. Dříve jsem najezdil strašně moc, já vozil kapelu, dnes je to opačně.“
Pavel Bobek vystřídal mnoho aut. Po Adleru například Citroën 11 CV, Ford Anglia, řadu asi šesti Fordů Cortina, pak Escort a nyní jezdí již v druhém Chrysleru Neon. „Líbí se mi a jsem s ním spokojený. Velice. Je to dvoulitr, bere 7 litrů na 100, malý zvenku a přitom dostatečně velký uvnitř. Víc nepotřebuju.“ O autech Bobek s nadsázkou říká: „Auto může být jakýkoliv, hlavně když je americký.“ To si ale pořídil až teď, za minulého režimu to nešlo.
S auty má zpěvák mnoho příhod. Třeba tuto: „Už je to hodně let, vypil jsem si dvě nebo tři deci vína, jel jsem domů a zastavili mě policisté. Prohlídli doklady, vše bylo v pořádku, a pak se mě zeptali, jestli jsem něco náhodou nepil. ,Měl jsem asi dvě nebo tři deci vína, ale já jedu domů.‘ – ,Aha, vy jedete domů, tak to je v pořádku.‘ “
