Helena Wilsonová v Galerii Josefa Sudka nabízí obrazy z podzemní říše.
Alchymie české bohémy: Kuchyně, hospody, sklepy.
Vánoční Malá Strana bývala vždy plná návštěvníků. Letos ale v Nerudovce míjíte prázdné bary, kvůli krizi turistickým pastem sklaplo. Bez proudu cizinců to na Malé Straně vypadá trochu jako v dobách, kdy k nám ze západu přijížděli spíše dobrodruzi jako třeba Paul Wilson. V Kanadě studoval Orwella a rozhodl se okusit východoevropský totalitní režim. To se mu povedlo, hrál v kapele Plastic People of the Universe a byl posléze z Československa vypovězen. Odstranit nepohodlného cizince se ovšem režimu tak docela nepodařilo. Wilson se stal elitním překladatelem a tlumočil díla Josefa Škvoreckého, Václava Havla, Jiřího Gruši a dalších literátů. Do Ontaria s ním odjela i jeho tehdejší manželka, fotografka Helena.
V Galerii Josefa Sudka na Úvoze nyní vystavuje portréty přátel, kroniku tehdejšího uměleckého dění. Snímky darovala Uměleckoprůmyslovému muzeu, které galerii provozuje. Kurátor Jan Mlčoch vybral na čtyřicet záběrů a rozvěsil je do dvou bíle omítnutých místností. V tomhle slavném ateliéru na Úvoze jste jako u někoho doma, jako na návštěvě. A to odpovídá, neboť středobodem zájmu Wilsonové bylo neformální společenství, známé jako Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu. Malíři Karel Nepraš, Rudolf Němec, Ota Slavík, Olaf Hanel, Zbyšek Sion, básníci Ivan Martin Jirous a Věra Jirousová, Naďa Plíšková, Peťák Lampl, Vratislav Brabenec a další tu postávají v kuchyních a posedávají v hospodách, hrají kulečník, diskutují, tančí, řvou, opírají se jeden o druhého. Pivní půllitr je tu častým atributem a my máme na paměti, že v podobných bohémských uskupeních se pohyboval také Bohumil Hrabal a samozřejmě i Egon Bondy či Václav Havel.
Kolem této proto undergroundové buňky kolotali další významní literáti, zakladatelské osobnosti nesehnuté kultury. Třeba tehdejší Malostraňáci Petr Kabeš, Jan Lopatka či Andrej Stankovič. Bez nadsázky: i přes to posezení u půllitru v malostranských hospodách se udržovala kontinuita českého umění, vykázaného z oficiálních galerií či nakladatelských domů. V podzemní říši byl dobře znám i třeba Karel Pecka, bydlící v Nerudově ulici - spisovatel, který ve svých Motácích nezvěstnému přinesl svědectví o padesátých letech.
Co viselo ve vzduchu Na černobílých fotkách Heleny Wilsonové je Praha a také český venkov raných sedmdesátých let. Zapadlé putyky, ruiny venkovských domů, všechny ty trčící roury od kamen, uhláky, nakysle páchnoucí přepravky s pivními láhvemi. Tehdy byli Plastici mladíčci a generace autora těchto řádků se rozhlížela po pískovištích. A také díky Heleně Wilsonové vidíme, že to vůbec nebyl mrtvý čas, že klišé jako „normalizační šeď“ či „husákovská nehybnost“ jsou leckdy používána snad z neznalosti věci.
Portréty a fotografie z akcí, happeningů, koncertů a především těch hospod umělce zastihují pár let po sovětské invazi. Doba hrubla, obyvatelé podzemní říše však mají v očích jas, radostnou jiskru. Slaví a pracují, rozhodli se na svém ostrově vytrvat. Ale asi to nebyl jen pohyblivý svátek, nekonečná pivní slavnost. Jde o úhel pohledu: například fotka z roku 1971. Tři roky po osmašedesátém ze země emigrovaly tisíce, probíhaly výslechy, sledovačky, vyhazovy z práce. Plíšková a Nepraš leží v posteli, asi někde na chalupě, zahrabaní do otahaných dek, úplně cítíte, jak ty deky koušou. Mají ti dva ve tvářích únavu z propité mejdanové noci, anebo to jsou tváře štvanců?
Wilsonovi museli opustit Československo v roce 1977 čili v roce Charty. Mnoho z jejich přátel, usmívajících se do objektivu, bylo tehdy šikanováno policií. Jirouse, Brabence, Danu Němcovou a další čekala věznice.
Jiná fotka ze stejné doby. Básníci Brabenec a Jirous vcházejí do jakéhosi městečka. Nakročený, energický Jirous připomíná kovboje, který právě kráčí pravým polednem zjednat spravedlnost anebo dostat nakládačku. Připomeňme, co následovalo: jeho osm a půl roku strávených po socialistických věznicích. To bylo vše až po téhle fotce, to mělo teprve přijít. A nejspíš to i viselo ve vzduchu.
Přičemž fotografie Heleny Wilsonové v žádném případě nejsou patetické. Jsou „obyčejné“ a přitom slavnostní, vidíte, že ti lidé se k sobě mají, mají se rádi, jsou si nezbytní. Asi není náhoda, že v Kanadě Helena Wilsonová fotila jiné společenství, pro které je soudržnost základní podmínkou přežití -indiány.
***
Helena Wilsonová: Fotografie
Galerie Josefa Sudka, Úvoz 24, Praha 1 do 10. 1. 2010
