Úředníci všeho druhu milují pasiva. O žádosti o sociální dávku „je rozhodnuto“, podle vyšetřovacího spisu „oběť podlehla zraněním neslučitelným se životem“, policejní vyšetřování „je zahájeno“ a i ve firmě se výpověď „dává“.
Navíc se úřední papíry jen hemží odkazy na různé paragrafy a nařízení. Zřídka někdo do takového dokumentu napíše, že úřad rozkázal, a snad už nikdy tam nenajdeme větu „já, pověřený úředník, jsem tímto rozhodl, že něco bude tak a tak“. Proč?
Ne že by úředníci byli méně inteligentními lidmi nebo že by snad podmínkou zaměstnání v jakékoliv větší instituci byla absolutní ztráta srozumitelného vyjadřování nebo úplná absence literárního talentu. Právě naopak, úředníci byli v minulosti vždy vedeni k vybroušenému psaní - a používání složitých nejasných souvětí s pasivními tvary sloves je toho jen důkazem.
Pasivní tvary totiž vypadají nestranně a téměř vědecky. Jejich užití v úředním textu má navíc odrážet i představu o úřednické nezaujatosti.
Ale hlavně, jak poznamenává americký ekonom Robert H. Frank, pasivní tvary pomáhají úředníkům vyrovnat se se svou odpovědností.
Přesněji řečeno, snížit ji a rozmlžit. Nikdo není rád, když mu někdo rozkazuje. Úředníci tak vyvolají mnohem menší pobouření u těch, o kterých rozhodují, když napíší, že „bylo rozhodnuto“, než když jim sdělí „rozhodl jsem“.
Navíc se najednou zdá, že úředník za rozhodnutí nenese odpovědnost, že přišlo jaksi odněkud shůry.
O tom se mohl přesvědčit americký ekonom Alfred Kahn, který se v roce 1977 za prezidenta Spojených států Jimmyho Cartera stal šéfem Amerického úřadu pro civilní letectví. Po nástupu do funkce rozhodl, že úředníci musejí začít psát svá rozhodnutí jasně a srozumitelně. „Přečtěte svůj dokument napřed svým partnerkám a dětem, a pokud se vám začnou smát, musíte ho přepsat,“ vysvětloval jim. Novináři Kahna chválili, ale úředníci se stejně nakonec velmi brzy vrátili ke svému newspeaku plnému slovesných pasiv a nejasných odkazů.
Pokud totiž někdo z úředníků použil jasnou řeč, ostatní se snažili svést důsledky rozhodnutí celého úřadu na něj. Jak nakonec poznamenal sarkasticky sám Alfred Kahn: „Je méně pravděpodobné, že se dostanete do vězení, když u soudu tvrdíte: „(ten člověk) byl zasažen kamenem“, než když (řeknete) „praštil jsem ho šutrem“.
***
Nikdo není rád, když mu někdo rozkazuje. Úředníci vyvolají mnohem menší pobouření u těch, o kterých rozhodují, když napíší, že „bylo rozhodnuto“, než když jim sdělí „rozhodl jsem“.
O autorovi| Marek Hudema redaktor LN
