Jaroslav Šturma napsal, že jsem v pasáži o Jiřině Prekopové nabídl kritiku „povrchní, destruktivní a neseriózní“ (Jako rána palicí do hlavy, LN 5. 3.). Vyčítají mi to i Petr Šmolka (Vymítání žvanivého ďábla, LN 5. 3.) a Daniela Kramulová (Bídou trpí nejen pop-psychologie, LN 5. 3.). V jednom souhlasím. Chtěl jsem vnesením alespoň malé eroze destruovat důvěru v tzv. terapii pevným objetím. Pokládám tuto „léčbu“ za neodbornou a potenciálně nebezpečnou. A ne sám. Čtenáře odkazuji na zdroje k „holding therapy“ a „attachment therapy“ a také na kritiku, které Jiřina Prekopová čelí v Německu. Stačí internetový vyhledávač, slova jako „Festhaltetherapie kritik“. Dítě vystavené této technice (někdy 4 hodiny těsného držení, provokace vzteku a jeho zlomení, někdy držení dítěte každý den – viz kniha Malý tyran) zažije poté loajalitu s „terapeutem“ nebo matkou, která ho takto svírala. Někteří odborníci ovšem prožitek vnuceného spříznění připodobňují k tzv. stockholmskému syndromu. Při pevném svírání dítěte jde také o hazardní aplikaci tzv. dvojné vazby. Ta je nebezpečná už proto, že se při ní kříží, pro dítě nesrozumitelně, současně láska a agrese. Není zdravé na druhého vykřičet lásku a držet ho ve svěrací kazajce paží. Dvojné vazby mohou u dětí navozovat prožitky ponížení, ale hlavně velkého zmatku. Ten, opakován každodenně, není nevinný, natož léčivý!
Neříkám, že všichni takoví „terapeuti“ dělají svou práci špatně. Ale přihlásili se k riskantní metodě. Zaráží mě, že předseda Českomoravské psychologické společnosti tolik propaguje tuto metodu. Podle mě nedává dobrý příklad ostatním psychologům, přiklonil-li se k vědecky nepodloženému konání. I já si, podobně jako Jaroslav Šturma, myslím, že čtenáři si názor vytvoří sami. Protichůdné názory respektuji. Ale u „šéfa“ české psychologie nás chtě nechtě musí zajímat, jaké názory a teorie prosazuje.
Poslání od „vyšší moci“ do seriózní psychologie nepatří Ještě ke knize Malý tyran. Smýšlení Jiřiny Prekopové o tzv. panovačných dětech najdeme na začátku. Přisuzuje těmto dětem, že: zotročují, ovládají, vyčerpávají a tyranizují rodiče extrémní agresí, že jsou nezvladatelné, imunní vůči terapii, cítí se všemocné, že jsou nemocné mánií. Autorka píše, že „jde o zlo v čisté podobě“, o autokracii, o děsivý jev, o strašnou moc. Tyto děti nebudou šťastné. Copak čtenář neprohlédne, že na začátku autorka namaluje „čerta na zeď“, že diabolizuje téma, aby pak – těm, kdo jí uvěří – dávala návody, jak vyhánět zlo dětem z těla? Jedině terapií pevným objetím: to je ta nejúčinnější terapie! To vše, co zde shrnuji, není karikování Jiřiny Prekopové. To vše jsou její slova z knihy, jíž se Jaroslav Šturma zastal.
Vidění Jiřiny Prekopové je zastaralé a spirituálně podbarvené. Do psychoterapie patří dnes různé podoby rodinné terapie, rozhovory se všemi, kdo „jsou součástí udržování problému“. Do seriózní psychoterapie ale nemohu počítat někoho, kdo zde kráčí s posláním od „vyšší moci“ a chce šířit „kosmický Eros“ (viz knižní rozhovor s Prekopovou z roku 2007).
Pop-psychologické kýče se dobře prodávají. To těžko změníme. Ale pokud je rozšiřují předseda psychologů, exprezident manželských poradců a šéfredaktorka Psychologie dnes – je něco shnilého v české psychologii.
O autorovi| ZBYNĚK VYBÍRAL, psycholog a psychoterapeut
