* LN Jak vnímáte výlučnost Národního divadla? Spočívá podle vás ve specifice národní kulturní instituce?
Při mém mládí je takový post něco mimořádného, což se ale snažím nepřipomínat si tak často. Ve světě má Národní neustále zvuk, i když si to tady tak neuvědomujeme. Výlučnost tradice ND, kterou nelze vzít, zamlčet, je dána i tím, že tu zazněla spousta premiér Janáčka, Smetany, Dvořáka. Specifičnost spočívá v národní kultuře, kterou bych rád rozvíjel nejen u běžných, ale i méně známých českých oper. S národním podtextem jde ruku v ruce i mozartovská tradice ve Stavovském divadle – v ní bych především chtěl dosáhnout změny. V Národním divadle by se také – vedle Státní opery – měl hrát kvalitní světový repertoár. Ve své první sezoně pokryju všechny tyto tři roviny: zahájím Eposem o Gilgamešovi Bohuslava Martinů, následovat bude koncertně provedená Straussova Salome, pak Mozartův Idomeneo a závěr by měl patřit Janáčkově Kátě Kabanové.
* LN Souhlasíte s tím, že by hudební nastudování v opeře Národního divadlo mělo být u nás značkou nejvyšší kvality?
O tom se ani nebavím, to je samozřejmost.
* LN Proč jste se během dobře nastartované mezinárodní kariéry rozhodl přijmout odpovědnost, která vyžaduje časově náročnou soustavnost?
Dlouho jsme vyjednávali s mojí agenturou a Národním divadlem, abych naplnil jak intenzivní práci v divadle, tak své zahraniční závazky. Myslím, že i pro Národní je hezká vizitka, když její šéfdirigent pracuje v prestižních operních domech. Měl jsem několik nabídek odjinud – k orchestru Národního divadla mám ovšem blízký vztah, a když se chci hlouběji zabývat divadlem, volil jsem variantu, kde bych mohl být co nejblíže své rodině.
* LN Chcete se zaměřit na českou operu. Máme pro ni vůbec domácí obsazení?
Je pravda, že odpovídající obsazení vždy nemáme. Přitom na českém repertoáru se naši sólisté mohou projevit nejadekvátněji. Jsem poslední, kdo by házel flintu do žita, i když v tenorech a mezzosopránech jsou slabiny. Abych využil sólistický ansámbl, spíš bych chtěl vymyslet cestu, jak sólisty zdokonalit, najít správného hlasového poradce, který chybí. Je ovšem prozaický fakt, že špičkoví čeští zpěváci se tu nezdrží – a zůstává ta velká skupina, která není „top světová“.
* LN Jak byste diagnostikoval současný stav opery Národního divadla?
Nastudování nebývá takové, jak bychom si představovali. Částečně je to dáno kvalitou orchestru, částečně dirigentem. Bohužel orchestr má stropy, které se nedají za několik dnů překročit. Musím nejprve pořádně poznat, jak hráči reagují, kteří z nich se mohou zlepšovat, kteří stagnují – a časem to řešit. Je to i záležitost opotřebovanosti z denní rutiny. Ve své vizi spojení s koncertní činností doufám, že z ní lze orchestr vyvést. Sílu orchestru vidím v romantickém repertoáru, který je z hráčského hlediska benevolentnější než klasicistní. John Fiore je zdárným příkladem, že orchestr umí zahrát úplně jinak, když má před sebou někoho, kdo jej dokáže vést.
* LN Co je třeba napravovat a měnit?
Klasicistní rovina je ve velice špatném stavu – studium Mozartovy Zahradnice z lásky je vyčerpávající a dá nám hodně práce, abychom se aspoň přiblížili někam, kde bych chtěl příště startovat. Moje představa změny spočívá ve stabilitě mozartovského ansámblu, aby nerotovalo sto dvacet hráčů. Tím bychom se kvalitního výsledku nikdy nedobrali. To ovšem zasahuje do celého chodu první scény. Už v Zahradnici orchestřík žije svým životem, lidé se téměř nestřídají, začínají frázovat, „dýchat“ společně. Věřím, že bude znít jinak, než jsme zvyklí, abych měl argument, že to má smysl.
* LN Jak vám vyhovuje spolupráce s Urselou a Karl-Ernstem Herrmannovými?
Snažím se držet si svůj díl práce. Herrmannovi požadují velice exponovanou hereckou akci, využívají i lávky před orchestřištěm. To způsobuje hodně hlukových problémů, museli jsme spustit orchestr úplně dolů, oddaluje nás to také od bezprostředního vztahu se sólisty; pro rozehrání situací je to ale dobré. Právě u této opery, která trvá přes čtyři hodiny, musí jít divadelní vklad společně s hudebním.
