Unijní preference plynu je dobrá pro Rusko a špatná pro jeho bývalé poddané, tedy i nás
Nad českým průmyslem a zhruba čtvrtinou českých domácností visí docela reálná hrozba, že jim už za dva roky strmě zdraží teplo. Energetický výbor Evropské komise před měsícem bez povšimnutí veřejnosti rozhodl, že od roku 2013, kdy v Unii začíná platit nový, přísnější systém emisních povolenek, bude muset průmysl, který pálí „špinavé“ uhlí, kupovat na rozdíl od průmyslu na „čistý“ plyn emisní povolenky. Pro zákazníky uhelných tepláren je to špatná zpráva, cena tepla jim může znenadání vyskočit o desítky procent. Idealismus, který nebolí Na některých místech republiky, zpravidla tam, kde stojí velká sídliště budovaná kdysi kolem průmyslových závodů a kde lidé dodnes kupují teplo z místní centrální teplárny, by zdražení zasáhlo až 75 procent domácností. Vyšší cena by se ale promítla i do cen výrobků firem, které by si vyšší náklady za teplo chtěly někde kompenzovat. Ať chceme, nebo ne, něco takového je politikum prvního řádu.
Z pohledu bojovníků proti globálnímu oteplování není proč se čílit; nový systém je podle nich namístě, protože uhlí při spalování vyprodukuje bezmála dvakrát víc emisí CO2 než plyn. Není tu teď sice místo zabíhat do sporů o teorii globálního oteplování, ale můžeme aspoň konstatovat, že ta teorie je pořád ještě ve stadiu nepotvrzené hypotézy a že jestli snad v té věci někdy panoval vědecký konsenzus, mezitím už se zase rozpadl. Politikům to ale nevadí a jsou schopni přijímat na základě jedné vědecké hypotézy dalekosáhlá rozhodnutí.
Nový systém emisních povolenek je pokusem urychlit přeorientování Evropy z uhlí na plyn. V Unii jej prosadila skupina velkých západoevropských států, především Británie, Francie a Německo. Nedá se jistě vyloučit možnost, že v rozhodování alespoň některých členů pomyslné plynové lobby má své místo také idealismus, starost o planetu, je nicméně nápadné, že všichni členové této lobby mají svůj národní energetický mix nastavený tak, že je znevýhodnění uhlí v konečném součtu bolet nebude, nebo že jim dokonce bude vyhovovat.
Největším tahounem byla v tomto případě Británie, kde se v roce 1992 tehdejší ministr průmyslu Michael Heseltine rozhodl znenadání přeorientovat ekonomiku z uhlí na plyn. V jeho rozhodnutí hrála roli zažitá obava z hornických odborů, kterým se pár roků předtím málem podařilo přivést království na okraj propasti. Hlavně ale Británie žila v euforii z bohatství plynových nalezišť v Severním moři. Ta už jsou dnes z větší části vytěžena, britský těžařský průmysl se ale mezitím úspěšně zabydlel na ruských nalezištích a dosáhl toho, že britská vláda bere jeho zájmy za své.
Francii nějaké uhlí netrápí, 80 procent její spotřeby totiž pokrývají jaderné elektrárny, na které prozíravě vsadila po ropném šoku zkraje sedmdesátých letech. Před dvěma roky Francouzi koupili podíl v německo-ruském plynovodu Nord Stream, jehož důležitou vlastností je, že se po dně Baltického moře vyhne středovýchodní Evropě.
Zbývá Německo, země s nešťastnou energetickou politikou, která se ve volbě mezi plynem a uhlím už před časem rozhodla pro plyn, ale současně si z ideologické předpojatosti zakázala francouzské atomové východisko. A plynovod Nord Stream, společné dítě Vladimira Putina a Gerharda Schrödera, je největším německo-ruským projektem od paktu MolotovRibbentrop.
Z nějakého důvodu žije řada lidí v Evropě v přesvědčení, že na Rusy udělá dojem, když si Angela Merkelová při schůzce se svým ruským protějškem dovolí pronést kritickou poznámku na adresu Kremlu třeba za zacházení s neposlušnými novináři. Dnes, kdy se začíná vážně mluvit o potenciálu břidličného plynu, který by mohl vyrůst ve vážnou konkurenci tradičnímu plynu ruskému, Rusy ale mnohem víc zajímá, aby si Evropa vypěstovala dlouhodobou poptávku po jejich surovině a aby ta poptávka byla pokud možno vysoká. Hlavním spojencem ruských zájmů v Evropě tudíž nejsou ani místní komunisté, nebo dokonce agenti a exagenti KGB, ale naše evropská ješitnost, touha být světovou avantgardou ve válce proti globálnímu oteplování. A to bez ohledu na dění ve zbytku světa, například masivní rozvoj uhelných elektráren v Číně, která za jeden jediný rok svůj objem emisí zvýší zhruba o objem emisí vypuštěných za rok jednou větší evropskou ekonomikou.
Ticho a nic?
A jak přísnější režim povolenek změní poměry uvnitř Evropské unie? Zatížení ekonomik vyhřívaných uhlím bude nutně znamenat konkurenční výhodu pro ty ekonomiky, které jsou buď plynofikované nebo prostě na uhlí nezávisí tolik jako třeba Česká republika, o Polsku ani nemluvě. Chystaný systém emisních povolenek patří ke strategickým záležitostem, jež rozhodují o prosperitě země. Je neuvěřitelné, že ve chvíli, kdy se už povážlivě krátí čas a s ním i možnost o něco se pokusit, se tu žádná veřejná diskuse o českém teplárenství nekoná.
***
Hlavním spojencem ruských zájmů v Evropě nejsou ani místní komunisté ani ruští agenti, ale naše evropská ješitnost, touha být světovou avantgardou ve válce proti globálnímu oteplování
O autorovi| DANIEL KAISER, komentátor LN e-mail: daniel.kaiser@lidovky.cz
