Petr Kolář si dal do statusu na Facebooku větu z prohlášení Jiřího Paroubka, jímž reaguje na Pandurgate. Zní „Chceme pravdu, a chceme také, aby za ni její viníci nesli odpovědnost...“ a tím mi zachránil život ve chvíli, kdy se den nachýlil a já, šokován, byl editorem Lidových novin taktně upozorněn, že je úterý a já mám za hodinu odevzdat Poslední slovo (omluvou mi budiž jen to, že nedostatek spánku údajně posiluje roztržitost, takže se mi například stále častěji stává, že vejdu do prodejny rychlého občerstvení, pozdravím, objednám si colu, zaplatím a okamžitě odejdu - ještě dřív, než překvapený pracovník stačí uchopit kelímek; a že svou řeč častěji a častěji prokládám s tématem nesouvisejícími historkami o tom, co se mi například stále častěji stává), a nevěděl jsem vůbec, o čem psát.
Jemný humor této formulace, v níž předseda Paroubek definuje pravdu jako cosi, zač kdosi může a jehož původce je třeba ztrestat, je jen dalším potvrzením mého podezření, že Jiří Paroubek a Mirek Topolánek neexistují. Chápejte, mám nějaké zkušenosti s psaním dialogů a tahle věta je příliš dobrá, příliš vtipná a příliš dobře vymyšlená na to, aby to byla jen chyba formulace. Je zjevně umělá. Je to jen potvrzení mého podezření, že oba naše vrcholné politiky někdo píše, že jsou to figury z nějakého sofistikovaného televizního seriálu (Ztraceni?), který my ostatní bez dechu sledujeme, aniž bychom si plně uvědomovali to, co je zjevné. Chápejte, žijeme ve fikci a místo politiky sledujeme dobře postavenou show. Mohlo nám to být jasné už od začátku, když se postavili proti sobě. Souboj takto dokonale odlišených postav - urostlý ohnivý Valach versus pupkatý vzteklý Pražák (Paroubek se sice narodil v Olomouci, ale vyrostl v Praze a osvojil si pražskou mentalitu) - je až příliš filmový, až příliš okatě okopírovaný z hollywoodské příručky o souboji dokonalých protikladů, je to česká varianta buddy comedy, v nichž je vždycky jeden hubený a druhý tlustý (Laurel a Hardy), nebo jeden bílý a druhý černý (Nick Nolte a Eddie Murphy), případně jeden chlap a druhý ženská. Jsou každý jiný, škorpí se a pošťuchují, ale nakonec vždycky zjistí, že bez sebe nemůžou být.
Drobné nekonzistence v motivacích a integritě obou figur, které nás čas od času vyvedou z rovnováhy, lze vysvětlit tím, že kmenoví scenáristé si občas musí vzít dovolenou a nechat se zastoupit méně zkušenými, či talentovanými (dějová sublinie s Kubiceho zprávou začínala skvěle, ale pak se ze seriálu bez pořádného rozuzlení úplně vytratila, jako kdyby se na ni scenáristi vykašlali anebo jim došel dech), ale seriál jako takový funguje skvěle i přes úvodní chyby v castingu (nutnost přeobsadit obě partnerky hlavních hrdinů je v seriálové branži považováno za projev amatérismu, ačkoliv to taky mohl být pokus o refresh nové řady). Jako televizní producent, který se neustále potýká s nedostatkem dobrých scenáristů, bych se rád dozvěděl, kdo jim to píše. I když na co by mi to bylo. Abych je přitáhl do svého týmu, musel bych je přeplatit. A mám dojem, že na autory Paroubka s Topolánkem nemám dost keše...
