Dnes o moři, které nezná východ ani západ Když má člověk narozeniny ve stejný den jako Lennon, moc oslavování si v médiích neužije. Přitom by se osmého října dožil osmdesáti let možná největší japonský skladatel dvacátého století, ztělesněný propletenec vztahů mezi Východem a Západem: Toru Takemitsu. Laické publikum ho nejčastěji zná jako autora soundtracků k filmům největšího klasika japonské kinematografie Akiry Kurosawy.
„Západní vážná hudba má za sebou vývoj skrze dějiny, skrze díla geniálních osobností a živnou půdu dlouhodobé podpory. Oproti tomu nezápadní skladatelé rostli jako dříví v lese,“ řekl Toru Takemitsu. Tedy – on doslova řekl „rostli jako tráva na louce“ a my těžko odhadneme, zda je to japonský idiom nebo obraz, který si skladatel vymyslel. Což je úplně typické pro západní sledování japonské kultury. Potýkáme se s takzvaným efektem dvojité exotiky: nevíme, co je nám nesrozumitelné, protože je to hlubinně východoasijské, a co máme přisuzovat osobnímu vkladu toho kterého malíře, tanečníka či skladatele.
Moře, v němž není východ ani západ: to je název jedné z jeho skladeb. Přál si ve své hudbě nechat smírně koexistovat světy, jejichž světová válka mu tak poznamenala dospívání? Jako čtrnáctiletý byl v roce 1944 povolán k službě do armády. Hudbu nepřátelského Západu poslouchal s kamarády tajně: gramofonovou jehlu pro přehrávání desky s francouzským šansonem seřízli z bambusu. Když USA okupovaly Japonsko, pracoval mladý Toru pro americkou armádu. Delší čas byl ale nemocný a na marodce slyšel hodně děl evropských skladatelů. Hluboce se ho dotkla, zároveň od sebe odháněl japonskou tradiční hudbu: „Vždycky se mi při ní vybavily trpké válečné vzpomínky.“ U nikoho nestudoval, ale v šestnácti začal skládat. „Hudba byla po válce to jediné, co zbylo. Rozhodnutí žít s hudbou očistilo moji identitu pro další život.“
Líbila se mu nápodoba západní hudby, jakou psal jeho mentor Fumio Hayasaka (autor hudby pro Sedm samurajů nebo japonské horrory včetně Godzilly). Všechno změnila návštěva Igora Stravinského v roce 1957. V rozhlase pro něj uspořádali poslechovou seanci nové japonské hudby. Omylem pustili i skladbu, kterou ale Stravinskij nechal dohrát do konce. Bylo to Takemitsovo smyčcové Requiem za Hayasaku, který o dva roky dřív zemřel na tuberkulózu. Stravinskij po návratu do Spojených států inicioval pro kolegu objednávku nové skladby. Přišel průlom. Z Takemitsua se začal stávat historicky první japonský skladatel, který byl široce a s porozuměním přijat v Evropě a USA.
„Jsem v podstatě samouk, ale za svého skutečného učitele pokládám Clauda Debussyho. V hudbě jsou nejdůležitější barva, světlo a stín,“ vyznal se Takemitsu. Paradoxně až zájem západních autorit (třeba Johna Cage) o zen a východní filozofii ho přivedl zpátky k Japonsku. Přestal je popírat a z tradic si bral, co se mu hodilo do vysoce osobní architektury. Listopadové kroky, Hejno přistává v pětiúhelníkové zahradě, Vzdálené volání, Slyším snít vodu, Ze mě prýští to, co nazýváte čas: to jsou názvy skladeb, v nichž se japonské a západní prvky navzájem komentují a vytvářejí tajemné, ale nakonec jaksi pochopitelné konstelace. Jednou Takemitsu ponechal v koncertu pro Newyorskou filharmonii sóla bambusové flétny šakuhači a loutny biwa, jindy v kaligraficky strohé kytarové skladbě citoval Bachovy Matoušovy pašije.
Bez traumatického válečného zážitku by téměř jistě nevzniklo dílo, které uzavřela až rakovina v roce 1996. Takemitsuovu hudbu od té doby objevují nové generace: včetně té, kterou si získal ambient, akustický jazz, etnické impulsy nebo hudba vycházející z ticha a působící jako protilátka na hlučný a rychlý městský život. V tomhle směru se Toru Takemitsu o publikum nemusí obávat...
O autorovi| PAVEL KLUSÁK, hudební publicista
