Sedíme s kolegy novináři u domu Pavla Nedvěda a užíváme si výjimečného pozvání do exkluzivního světa. La Mandria je ve skutečnosti rozlehlý park, kde jsou sem tam rozesety vily. Dvoumetrová zeď po jeho obvodu kdysi chránila soukromí krále Viktora Emanuela II. Nedvěd tady žije v bublině, která má k obyčejné realitě asi tak daleko jako česká reprezentace na mistrovství světa.
Pavel si užívá první den fotbalového důchodu v zahradním křesle a ukusuje koláčky, které napekla jeho žena Ivana. Ticho občas přeruší jen zabublání nenápadného přístroje, který neúnavně čistí stěny velkého bazénu. „Dlouho jsme bazén mít nemohli, protože všude kolem je chráněná oblast, ale nakonec se to zlomilo a ochranáři nám ho povolili,“ usměje se Nedvěd. Po osmi letech končí ve zdejším Juventusu, ale stěhovat se nehodlá. „Itálie a tohohle baráku bych se nikdy nevzdal,“ rozhlédne se kolem. Přitom se mu sem z věčného města Říma před osmi lety vůbec nechtělo. Když končil angažmá v Laziu Řím a přestupoval do „Staré dámy“, jeho ženu to dohnalo k slzám.
Stačí se Turínem projet a snadno pochopíte proč. Jedna ulice jako druhá, křižovatky tak chaotické, že se vám na nich i s klimatizací orosí čelo. Je tu opravdu pekelný provoz. Jako by měl každou chvíli z boční uličky vyrazit ďábelský minicooper s Michaelem Cainem a nákladem zlatých cihel ze slavného filmu Loupež po italsku, který se tady před čtyřiceti lety natáčel.
Krása je v průmyslové metropoli severní Itálie ukrytá opravdu důkladně. Žádné architektonické skvosty ani okouzlující atmosféra. Turín mnohem více proslavily výrobní linky automobilky Fiat, káva Lavazza a Juventus, nejslavnější a nejúspěšnější klub italské historie, kde český záložník dozrál jako zdejší vyhlášené víno barbaresco.
Čech německého typu
Na seznam turínských symbolů ostatně patří i sám Nedvěd. „Přestoupil sice v rámci místní ligy, což se v Itálii neodpouští - na hřišti římského Lazia na něj pokaždé pískali - ale fanoušky Juventusu si naprosto získal. Nevzpomínám si, že by někdy taková hvězda vydržela v Juventusu do konce kariéry,“ říká komentátor stanice Nova Sport Vlastimil Kaiser, který se specializuje na italský fotbal.
Nedvěd se stal v Turíně něčím víc než jen skvělým zahraničním fotbalistou. Nešlo jen o to, že byl v mnoha sezonách prostě tím nejlepším hráčem Juventusu a že v roce 2003 přebral trofej Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu světa. Fanoušky si získal mixem svých vlastností. Je věřící, miluje svou rodinu a vede klidný život. „Nikdy byste si o něm nepřečetli, že někde v hospodě popíjel. Není jako ostatní hvězdy, a proto ho všichni tak milují,“ říká redaktor turínského deníku La Stampa Guido Boffo. „Všichni jsou z Nedvěda pryč. Je blonďatý a i svou buldočí povahou spíš vypadá jako Němec. Je neitalský a to Italům imponuje,“ dodává Kaiser.
Zatímco Italové mají fotbalové kličky v krvi a na hřišti byli vždy trochu líní, on si musel všechno vydřít. V tréninku si pokaždé přidával, jako by měl dvoje plíce a i téměř v sedmatřiceti letech jeho výkon v zápasech rostl vždy, když ostatním už dávno síly docházely. Robot d'acciaio, ocelový robot, říkají mu Italové.
Příběh cílevědomého fotbalisty, který to ze škvárového hřiště v západočeské Skalné dotáhl tak daleko, jako by vypadl z jihoamerické telenovely, jež Italové tak milují. „Umějí ocenit poctivost, protože dobře vědí, že to není jejich silná stránka,“ připomíná Kaiser.
Právě proto se z Nedvěda mohla v Turíně stát celebrita nejen fotbalová. O podepsaný dres si mu zavolal Giorgio Armani. Amezi jeho přátele patří rodinný klan Agnelliů, kterému se kvůli jejich bohatství a moci přezdívá „italští Kennedyové“.
Dnes už zesnulý Umberto Agnelli, někdejší šéf Fiatu a majitel Juventusu, Nedvěda před osmi lety přivedl do Turína a nabídl mu bydlení v La Mandrii, na jejíž rozvoj dlouhé roky dohlížel. Nedvěd nepřestal být Agnelliovi vděčný, a přestože už starý Umberto nežije, Nedvědovo přátelství s Agnelliovými nijak neochladlo. „Zrovna včera se tady stavil na pivo Andrea Agnelli, Umbertův syn. Vzpomínali jsme na moje začátky v Juventusu, jak jsem se tady kopal za uši. Tři roky nebyl na našem zápase, ale včera kvůli mně přišel. Moc to pro mě znamenalo,“ vykládal Nedvěd.
Autobus show
Už v předvečer posledního utkání sezony s Laziem se Turínem šířila překvapivá zpráva: Nedvěd smlouvu se „Starou dámou“ neprodloužil a zřejmě skutečně pověsí kopačky na hřebík. Málokdo tomu skutečně věřil, ale každý chtěl být u toho. „Volal mi dokonce kápo místních tifosi a omlouval se mi, že nemají dost času připravit pořádné striscione… Jak se to řekne česky? Transparenty!“ vyhrkne Nedvěd. „Řekl jsem mu, že to vůbec nevadí, hlavně když tam budou fanoušci se mnou,“ popisoval detaily nezvyklého telefonátu.
Kolem olympijského stadionu, kde Juventus hraje své zápasy během rekonstrukce stadionu Delle Alpi, už kolem poledne postávají skupinky fanoušků a místo piva z malých plastových kelímků usrkávají kávu piccolo. Hodinu před začátkem utkání se z masy těl v červeno-bílých dresech před vjezdem na stadion tvoří dlouhý špalír. Nervozita roste. Najednou se v dálce objeví autobus s výpravou Lazia, šílenou rychlostí se přibližuje, policisté zastavují dopravu a fanoušci pískají tak, až uši zaléhají. Stejná scéna se za pět minut opakuje, jen naopak. Zprava se tentokrát blíží černo-zlatý koráb Juventusu, Nedvěd v předposlední řadě sedadel a fanoušci bouřlivě aplaudují.
Fotbal je v Itálii náboženstvím a Nedvěd je velká ikona. Černá trička ve stáncích se suvenýry, která mají na zádech velký nápis „Ciao Pavel“ a na přední straně zase Nedvědův portrét a heslo „Grazie“, vidíte na každém rohu. Tak dnes vyběhne Nedvěd na hřiště opravdu naposledy. Je to škoda, mohl tady hrát dál. Je pro Juventus nepostradatelný, klábosí mezi sebou fanoušci. Dodnes nezapomněli, že Nedvěd neutekl, když Juventus před třemi lety kvůli obřímu korupčnímu skandálu hned po oslavách mistrovského titulu spadl do druhé ligy. Pavel Nedvěd zůstal, a možná ho to stálo splnění velkého snu vyhrát Ligu mistrů. Jenže věrnost bojovníka, který se tak dostal „jen“ do finále Ligy mistrů a do semifinále a finále mistrovství Evropy, mu odejít nedovolila. A toho si v Turíně evidentně váží.
Přímo na stadionu Nedvěda do fotbalového důchodu vyprovází pětadvacet tisíc fanoušků. Zcela vyprodáno není, a to má stadion o polovinu menší kapacitu než Delle Alpi. Nejlevnější vstupenka sice stojí 40 eur, tedy stejně jako celoroční permanentka na většině českých stadionů, ale v ceně problém není.
Turín zkrátka není typické fotbalové město. Říká se dokonce, že slavný Juventus má po Itálii více fanoušků než v Turíně. „Kdyby Nedvěd zářil někde na jihu Itálie, kde jsou lidé do fotbalu zbláznění víc, byl by dnes ještě větší bůh,“ tvrdí Kaiser. I tak se Grande Paolo stal něčím víc než fotbalistou. A radost z toho mohou mít i našinci, kteří do fotbalu zrovna nejsou zbláznění: Itálie má Čecha za vzor pracovitosti a věrnosti.
***
Průmyslový Turín má vedle Fiatu další symbol. Fotbalistu Pavla Nedvěda, který se tu před dvěma týdny dojemně rozloučil s kariérou. Přeháníme? Ani moc ne… Zrovna včera se tady stavil na pivo Andrea Agnelli, Umbertův syn. Vzpomínali jsme na moje začátky, jak jsem se kopal za uši. “
O autorovi| Pavel Kalouš, redaktor LN
