Nedaleko Trondheimu žije chlapík řečený Brbak (ve skutečnosti se jmenuje jen o málo jinak), který pracuje s autojeřábem. Když jsem tam nedávno byl, přichomýtl jsem se k tomu. Ola Brbak je jako většina (střízlivých) seveřanů mlčenlivý, i tehdy pronesl jedinou větu, ale zrovna tu si celé letošní jaro připomínám.
Byla to jen taková improvizace, aby řeč nestála, kvůli mezinárodní společnosti okolních zmoklých brigádníků pronesená lámanou angličtinou. Těžko tu výslovnost zapsat, tak dám aspoň pomlčku pro naznačení intonace. I bylo tenkrát při ovládání hydraulického ramene se zavěšenou boudou sauny řečeno: Weather is bad – weather is normal.
Vzpomněl jsem si na to například před třemi týdny, když byli tzv. zmrzlí muži, a zvažoval jsem, že bych jim věnoval sloupek. O jejich existenci jsem byl poučen už v dosti dávném dětství a od té doby mi nějak nejsou sympatičtí. Ono totiž ani klišé, že dětství má rádo fantazii, není nic moc. Vždyť to může tvrdit jen někdo, kdo na své dětství už zapomněl. Podle mě je opak pravdou – metaforu ocení člověk až velký, předtím bere všechno doslova.
Zkrátka jsem si odmalička představoval nějaká tři holomrazem znetvořená těla, která na mě někde vybafnou. (Podobně jako když mi vyhrožovali ozdravovnou, že prý mám málo železa, tak jsem se děsil, že mě tam budou krmit vodovodními trubkami.) Navíc jsem v těch zmrzlých viděl jakýsi zlomyslný účel: ostatní lidé mají jména v kalendáři proto, že se tak jmenují, ale tihle proto, aby tam dělali průvan.
Všelijaké ty pranostiky jsou divná divnost a nevím, proč jsou tak vděčným materiálem pro všelijaké noviny a časopisy. Chápu, že klimatické jevy se opakují, ale na každý den odkudsi lovit ta pořekadla s mnohdy tak krkolomnými rýmy a kulhavým rytmem, a ještě jimi strašit děti! Když se to tak vezme, učili mě, jak je celý rok nevlídný. Nejdřív že tedy březen, za kamna vlezem, duben, ještě tam budem. (Podivnou taktiku lezení za kamna až v březnu si vysvětluji jedině jako importovaný zvyk Baťových nákupčích kůže, kteří byli služebně dlouho v Argentině.) Pak v máji tihle muži, nemluvě o tom, že kvůli ráji ve stodole má být studený celý. Následuje otřesné heslo – které se týká už příštího týdne –, že Medardova kápě čtyřicet dní kape. Kakofoničnost tohoto dvojverší je obludná stejně jako představa, že někdo má tak plnou kápi, že mu z ní může tak dlouho kapat. Navíc jak asi, když ji má na hlavě. A tohle období trvá bez pár dnů do svaté Anny, kdy opět nastávají chladna z rána (ještě že tohle aspoň dobře zní), takže nutno zas restartovat kamna.
Z fejetonu ke zmrzlým mužům zbyly dva předchozí odstavce a na ty jsem si pro změnu vzpomněl, když jsem minulý týden narazil na článek s velkým titulkem Červen bude chladnější a deštivější. Možná jste to taky četli. Byly to jakési novinky z hydrometeorologického ústavu. Říkal jsem si – chladnější a deštivější než co? Než dosavadní měsíce?
Slogan sympatického Oly Brbaka by se dal vykládat i jako trochu zpidžinizovaná vančurovština. Ostatně jej provázela podobně rozmarná nálada. Ale normálnost počasí by asi nebyla odpovídajícím překladem pro nešťastný způsob léta. V parafrázi na jeřábníkovu větu tedy spíše tvrdím, že letos není hnusně, jak se vám možná zdá, ale normálně. Neboť je podle pranostik.
***
Chápu, že klimatické jevy se opakují – ale na každý den lovit ta pořekadla s kulhavým rytmem, a ještě jimi strašit děti!
O autorovi| Jan Mattuš, překladatel
