Představa, že vědecký poznatek týkající se původu člověka ovlivní lidské chování, je pošetilá. Když byly před sto lety objeveny krevní skupiny, jeden by si byl pomyslel, že to bude rána pro rasismus. Informace, že při krevní transfuzi nerozhoduje barva kůže, že černý dárce skupiny A může zachránit bělocha A, zatímco bílý dárce skupiny B by téhož bělocha zahubil, byla převratná. Nestalo se však nic a o generaci později vyletělo šest milionů Židů komínem bez ohledu na krevní skupiny. Co s námi udělá zjištění, že máme pár procent genetické informace neandertálců?
Upřímně řečeno, neudělá s námi nic. Představujete si snad pornofilm o křížení moderních lidí s neandertálci? Zadržte. Ta společná genetická informace je tak stará, že se mohla přenést při křížení dávných předků nás i neandertálců. A i kdyby ne... Když japonští vědci před lety namaskovali jednoho ze svého středu na neandertálce, dali mu sako, kravatu, deštník a vyslali ho do tokijských ulic, aby sledovali ten rozruch, žádný kolemjdoucí se nad tím mužem nepozastavil. Kdo se tedy pozastaví nad kapkou neandertálčí krve v naší DNA? Nanejvýš hradní fámulus Petr Hájek.
Čtěte „Nosíme geny...“ na stranách 37 a 38
