Daniela Iwashita (Čistí neantisemité, LN - Orientace 11. 10.) soudí, že Demlovy výroky o Židech jsou ambivalentní. Proto ti, kdo píší o Demlových „protižidovských tirádách“ či „odporných antisemitských pasážích“, dávají najevo jediné: „Jsem dobrý a čistý. JÁ totiž nejsem antisemita!“
Že velikost umělcova díla se nemusí krýt s jeho mravností, se ví dávno. Urputnost, s jakou Daniela Iwashita relativizuje Demlův antisemitismus, je proto podivuhodná. „Žid“ - víc než konkrétní člověk Především: Demlův antijudaismus - nábožensky motivovaný odpor vůči Židům - pro Danielu Iwashitu zřejmě antisemitismem není. Mnohá antijudaistická klišé přitom hrála podstatnou roli i v nacistickém antisemitismu.
Dále: Vystupovat jako Deml ve 30. a 40. letech minulého století veřejně proti Židům, bylo něco jiného než horlit v jiné době proti katolíkům či Masarykovi. Demlova inspirace biblickou Knihou Judit v roce 1938 na tom nic nemění.
Daniela Iwashita ve svém textu rovněž uvádí, že Deml „posouvá význam slova Žid - obvykle ho zmiňuje v souvislosti s literárními kritiky, žurnalisty, politiky, s těmi, kdo ,nechtějí s námi trpět‘, a jako představitele tohoto ,židovství‘ opakovaně jmenuje i lidi, kteří evidentně Židy nebyli (mj. F. X. Šalda)“. Takovéto počínání je však právě flagrantním dokladem Demlova antisemitismu, nikoliv důvodem k pochybování o něm! Tak už to totiž antisemité mají, že „Žid“ je jim víc než konkrétní člověk - je to přímo zosobnění zhoubné existence a působení. „Žid“ nabyl v představě antisemitů obsahu až mytického svým údajným ďábelským vlivem, kterým si podmaňuje lidi další - „Židovi“ sloužící, byť třeba sami Židy nebyli. Kdo se jen trochu zabýval dějinami antisemitismu, má v tomto jasno. (Malý příklad ze současnosti: Neonacisté dnes hovoří o ZOG - Zionist Occupation Government, což má být nadvláda Židů vykonávaná prostřednictvím nežidovských vlád, organizací a uskupení, Židy manipulovaných. Takže například i u nás vládnou podle neonacistů Židé - „sionisté“).
A konečně: Uvádět Demlovu zmínku o „mém příteli židu panu Weissovi“ jako doklad filosemitismu v protikladu k Demlovým výrokům protižidovským, je až směšné. Že si snad Deml kohosi židovského oblíbil, tedy jaksi navzdory svým obecným nelichotivým soudům o židovském elementu ho před sebou pardonoval, je dokladem právě jen té osobně udělené výjimky. Ostatně - ale to už jen ve volné paralele -i v Hitlerově Německu se řešilo jak se vypořádat s žádostmi přesvědčených národních socialistů žádajících shovívavost pro „dobré Židy“, které ten či onen nacista osobně znal. To z oněch Němců filosemity nečinilo.
Ne, opravdu si nemyslím, že třeba Tereza Brdečková zmínila Demlův antisemitismus jen proto, aby se vymanila z vlastní nejistoty a pohýčkala své ego, jak až posměšně naznačila Daniela Iwashita ve svém příspěvku.
O autorovi| Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea v Praze
