Rozhovory neodmítá, nechová se jako primadona, odpoví ochotně, zahrne člověka historkami, které možná zažil, možná pohotově vyfabuloval, vždycky ale vypráví záživně, vtipně, dbá, aby jeho odpovědi toho, kdo se ptá, bavily. Humorem cloní dávné bolesti; utrpení, jimž byl vystaven a která na vlastní oči viděl, se z podvědomí vymazat nedají. Lustig spisovatel se z nich může vypsat. Lustig člověk se jich zbavit nemůže. Nevykládá o nich na potkání, i když se hovor vždycky na jeho mladická léta v koncentračním táboře nakonec sveze. Ne ale proto, že by si Arnošt Lustig v těchto vyprávěních liboval. Dobře ví, že tyhle zážitky jsou v podstatě nesdělitelné. Obsáhle je ale zaznamenal na čtyřech CD se svou životní zpovědí. Věcně, přehledně, bez zbytečného sentimentu, ale s nezastíraným citem.
S Karlem Hvížďalou, jak se dozvíme v předmluvě knihy Tachles, Lustig, vedl zásadní rozhovor už na přelomu roku 1967 a 1968, když se vrátil z Izraele po šestidenní válce. Podruhé to bylo v létě 1980, to už žil deset let v emigraci. Třetí interwiev oba odkládali snad dvacet let, proto je možná víc bilanční.
Spisovatel tu mimo jiné konstatuje, že mu ubývá sil, že jej nevzrušuje být slavný, že kritiky ho nechávají chladným. „Máš-li se rozhodnout mezi lepším, i když na tom proděláš, a horším, co ti přinese prospěch, rozhodni se správně,“ nabádá sebe i čtenáře v mottu knihy.
Leccos už o něm víme, hodně ještě ne. I když dámy většinou oslovuje „drahoušku“ a na pány volá obvykle „Ty bejku!“.
