Díky znělkám víme, co se s ní po udělení děje: John Malkovich si ji veze domů taxíkem, a když se užvaněný taxikář dozví, že nejde o cenu za herecký výkon nebo režii a také že není z Cannes, ale z Karlových Varů, zareaguje rozpačitým „oh“. Andy Garcia použije trofej jako beranidlo. Jude Law skladuje křišťálový glóbus v dílně a neváhá mu uříznout podstavec, urazit skleněnou kouli a zbytek použít místo ukradené ozdoby svého kabrioletu.
Je to sympatická sebeironie, která je zábavná třeba i při dvacátém zhlédnutí (Malkovichova zachmuřeného vrčení není opravdu nikdy dost). Vtipný je sám o sobě i letošní filmeček s Caseym Affleckem, který se marně pokouší získat za svůj křišťálový glóbus nějaké drobné v zastavárně, kde už se ovšem tlačí tři další karlovarské ceny a nikdo je nechce. Diváky v sálech scénka spolehlivě rozesmívá. Ale zároveň může člověka napadnout, jestli toho okázalého shazování hodnoty nejprestižnějšího ocenění, které festival uděluje, není přece jen už moc.
Jednak proto, že jde, marná sláva, o opakovaný vtip, a jednak třeba i kvůli pocitům aktuálních laureátů. Tim Robbins převzal svůj glóbus při slavnostním zahájení těsně poté, co se ze znělky dozvěděl, že ho čtyři jeho předchůdci dali do zastavárny.
Jako by se karlovarský festival za ta léta pořád nerozhodl, jestli se bude snažit být opravdu světový, nebo „malý, ale náš“ a tak trochu zamindrákovaný. K té první variantě by ovšem patřil opravdu prvotřídní program včetně soutěže, do které se hlásí filmařské špičky.
Jinak bude karlovarská přehlídka dál točit znělky o tom, že její ceny jsou pro laureáty bezcenné, a všichni budeme doufat, že je to jen legrace.
