Letos pražský festival německého jazyka nabízel v zásadě dva odlišné typy představení: k hereckému výkonu soustředěnou komorní činohru (a la curyšská Biografie: Hra) a postmoderně rozmáchlá plátna (tuto stejně legitimní linii otevřel nešťastným způsobem zahajovací drážďanský Zlatý kořenáč).
Komorní linii reprezentoval i originální jevištní přepis Kafkova nedokončeného románu Nezvěstný, jejž pod vžitým názvem Amerika v hamburském Thalia Theater inscenoval Bastion Kraft s Philippem Hochmairem. Dnes víme, že to, co jsme léta četli jako „Kafkovu Ameriku“, bylo poznamenáno zásahy Maxe Broda. Naštěstí divadlo má vlastní jazyk a to dobré se od špatného liší i tím, že umí přesně vyhmátnout a metaforicky tlumočit výsostně jevištními prostředky z předlohy to podstatné a nejvíce rezonující s dneškem. To se Kraftovi a Hochmairovi podařilo ve vrchovaté míře. Rozehráli v Arše Kafkou pouze tušené, námi už žité téma klaustrofobické úzkosti z civilizace zbavené lidského měřítka i smyslu, úzkosti z nejrůznějších sociálních i citových mechanismů, z obludných aparátů, jež si z nás naprogramují své funkcionáře, takže se – tak jako Kafkův Rossmann – dříve či později radostně ubavíme k smrti jako anonymní statisté v nějakém tom monstrózním přírodním divadle v Oklahomě. Jinak herec postavy hrdinových přátel i trýznitelů stihl vyjádřit vesměs na malém, stísněném prostoru jakési průhledné skleněné klece (výtahu? ložnice?), zmnožené ovšem jednak zrcadly, jednak takřka permanentně přítomným videem, jímž se protagonista jako v reality show natáčí a promítá výmluvné tělesné detaily (některé „teď a tady“, jiné předtočené) na horní plátno. Viděli jsme tak v náznaku takřka celé panoptikum kafkovských postav, a přitom jsme osmdesát minut sledovali hru jediného herce: bravo!
Slyšené, ale neviděné Zatímco skromnou Ameriku považuji za jeden z vrcholů festivalu, z ambiciózní Lulu Davida Martona (Drážďany-Hannover) jsem odcházel se smíšenými pocity. Ano, hudební a tempo-rytmické kvality ansámblu, včetně dokonale synchronizovaných sborových pasáží, za něž by se nemuselo stydět žádné broadwayské muzikálové těleso, zejména však pěvecké výkony tří představitelek titulní postavy, to vše bylo místy strhující. Týká se to jak suverénně frázující, „jazzové“ Lulu Yeleny Kuljicové, tak „bergovsky“ operní a orientálně exotické Yuku Yanagihary, a ovšemže i povýtce „činoherní“ Lilith Stangenbergové, jež generální téma osudové ženy jako projekce mužské touhy, zpětně zotročující a smrtelně hubící svého původce, hrála snad nejpřesvědčivěji.
Ano, už od vstupní scény inscenovaného pláče, cynicky komentovaného z rozhlasové režie (horní hrací plán) a podporovaného uměle vyráběnými zvukovými efekty (dolní hrací plán), bylo jasné, že režisér objevil divadelně nosný jazyk, těžící z rozporu mezi viděným a slyšeným, a tak dal odtažitým teoretickým pojmům jako „zcizovací efekt“ nebo „dekonstrukce“ zcela konkrétní a vtipnou náplň. Jenže režie se začala až příliš brzo narcistně zhlížet sama v sobě, utápěla se v nekonečných variacích jednoho a téhož nápadu a jako by předpokládala totální znalost obou předloh (činoherní Wedekindovy i operní Bergovy), roztříštila nejen příběh, ale i vztahy mezi postavami, včetně minimálního rozlišení jednotlivých fází jejich pádu. Po dvou hodinách (v mé řadě jsme v tu dobu nespali pouze čtyři) jsem si toužebně – a žel marně – přál, aby už přišel Jack Rozparovač a učinil tomu jinak krásnému pěveckému a hudebnímu koncertu konec. A zalitoval jsem – už pro srovnání, jež by myslím nevyznělo v náš neprospěch – že nebyla namísto lehce vyčpělé agitky o Noře od Elfride Jelinekové zařazena do programu jako alternativa jiná Lulu, totiž ta Jařabova z Divadla Komedie...
***
Franz Kafka: Amerika
Režie: Bastan Kraft Thalia Theater Hamburg
Frank Wedekind, Alban Berg: Lulu
Režie: David Marton Staatschauspiel Dresden / Schauspiel Hannover
O autorovi| VLADIMÍR JUST, Autor je kritik a teatrolog
