Drtivá většina hlav států v Bruselu dala najevo elementární ochotu vystavit svou rozpočtovou politiku dohledu evropských institucí s tím, že režim dozoru by byl zapnut, pokud se účastníci smlouvy proviní nedovolenými schodky. Proč ten podmiňovací způsob?
ČTĚTE VÍCE: |
Protože v Bruselu nehasili současný požár, ale vymýšleli, jak se připravit na budoucí krize. Může se tedy stát, že divoký vývoj na finančních trzích vezme včerejšímu summitu význam, stejně jako ho sebral jiným „historickým“ summitům za poslední rok.
Podmiňovací způsob přijal za svoji taktiku i český premiér Petr Nečas. V Bruselu si vzal čas na rozmyšlenou, prý ať o mezivládní smlouvě definitivně rozhodne až parlament doma.
Hrozba finančního svěráku
Věcně je třeba dát Nečasovi za pravdu: zatím jsou skutečně známy jen hrubé rysy smlouvy. I v té nejmírnější variantě, přístup k níž Nečas nevylučuje, by se ale jednalo o hrozbu finančního svěráku, který nasazovat ekonomice v recesi nedává žádný smysl. A i v této nejmírnější variantě je to částečná rezignace na rozpočtovou suverenitu.
Je takřka jisté, že premiér tuto část suverenity odevzdat nechce a že tím chtěl slušně říci ne. Předpokládá nejspíš, že buď rodící se smlouvu pohřbí trhy, nebo že ještě přece jen narazí na opozici v některých zemích, jejichž premiéři včera dali souhlas, nebo že se koneckonců pro smlouvu nenajde ústavní většina v českém parlamentu (ale kdo k ODS? Komunisti?).
Pak ovšem se premiér spoléhá na soustavu několika předpokladů, nad nimiž – na rozdíl od svého jednání v noci na pátek – už nebude mít kontrolou. Třeba mu to vyjde.
