Dnes o tom, že internet je už jediným místem pro expanzi
Málo co přináší ve společnosti takovou úlevu a zadostiučinění jako pocit, že lze, popřípadě je přímo nutno, někam expandovat. Sledujeme-li historii koloniálních držav 19. století, shledáme s podivem, že důvodem pořizování obrovských koloniálních impérií nebyl až tak zisk a hmotný prospěch - země bez kolonií či jen s několika málo jako Rakousko Uhersko nebo Německo nebyly oproti Anglii či Francii o tolik chudší, zato z nich vyšla iniciativa pro rozpoutání inferna první světové války. Proč?
Ač kolonie byly ziskové jen některé a ne v každém fiskálním roce, jejich význam tkvěl v něčem jiném: lákaly mladé muže toužící po výboji, významnosti a sebeprosazení a pro mnohé se staly i hrobem. Jung žasl a děsil se nad tím, že mnoho z jeho mladých spolucestujících při cestě do Mombasy (v roce 1925), budoucích koloniálních úředníků a důstojníků, zemřelo do několika měsíců poté, co si s nimi vyměnil adresy. Jung, rodem Švýcar a tehdy už padesátník, si celý fenomén neuměl příliš vyložit.
Z ambiciózních mládežníků ovšem ten, kdo odolal malárii i spavé nemoci, měl rázem obrovské šance - koho by v Londýně ani nepustili razítkovat dopisy, měl početné služebnictvo, velikou moc a pocit, že šíří civilizační poselství až k pramenům Zambezi. Tím v mateřské zemi stále klesal přetlak z frustrace a bezvýchodnosti, který by za běžných okolností nastal, a v tom byl vlastně nejvýznamnější prospěch z koloniálních držav (Zuluové to nepochybně viděli jinak, ale to je jiná kapitola). Není tudíž divu, že se Německo o kolonie dralo bez ohledu na výdaje a reálnou užitečnost.
Některé expanze měly pro mateřskou zemi tragické důsledky, i když se podařily „zdárně“. Portugalské obchodní panství, které vzniklo ze snah Jindřicha Mořeplavce, v posledku zemi vylidnilo a navzdory mnoha obchodním úspěchům ekonomicky zruinovalo - zbyly z něj spíš hrdinské eposy nežli plná pokladna. I křižácké výpravy účinkovaly podobně. Je samozřejmě na místě se ptát, kam expanduje či alespoň expandovat chce dnes kultura naše. Nadšení šedesátých let z toho, že cílem budou okolní nebeská tělesa, jakési pokračování snů Vasca da Gamy a Magellana, se dávno rozplynulo a zdá se, že posledním výrazným kolonizovaným prostorem je internet.
V této souvislosti je vcelku jedno, že se jedná o prostor virtuální a že jej a jeho obsahy bylo nutno vytvořit, nikoli najít, dobýt a zabrat - fenomén agilních mladíků, jejichž iniciativu a ambice pohlcuje nová neznámá zem a tím je pacifikuje, se ovšem opakoval znovu. Rozdíl je v tom, že není nutné opustit vlastní pokojík, snášet hlad, žízeň či reálná nebezpečí a jediné viry, které hrozí, jsou ony počítačové. Co ale dělat, až se fenomén internetu vyčerpá, stane se čímsi rutinním, jako zemědělství v kompaktně osídlené zemi, kde každý čtvereční metr někomu náleží a je zapsán do knih?
S expanzí do internetových prostor se nepočítalo, vynořily se v podstatě podobně překvapivě, jako bychom na zahradě při okopávání jahod našli vchod do Hádu či Alí Babovy jeskyně. Kde hledat další nové pláně, které by nenechaly rozvinout všeobecnou frustraci a zapšklost podobně, jako kdysi neklidná, neurčitá a pomalu postupující západní hranice Spojených států? Budeme možná muset hledat někde uvnitř nás samých, protože každý hektar pralesa dávno někomu patří a v příšeří malajské džungle už umějí zacházet s počítačem líp nežli my sami.
Význam kolonií tkvěl v tom, že lákaly mladé muže toužící po výboji, významnosti a sebeprosazení
O autorovi| Stanislav Komárek, biolog a filozof
