Co dostaneme, to rozdělíme a víc není, tvrdí Václav Riedlbauch.
Málem jsme se při rozhovoru o kulturních grantech hádali a já si připadala jak ten kolovrátek, co stále vrčí stejnou píseň. Ale marně. Kňučí prý všichni, když by se jednomu přidalo, jinému se musí ubrat.
* Může si ministr kultury dovolit svůj vlastní umělecký vkus?
V rozhodování? Snažím se od toho odpoutat, proto beru vážně grémia odborníků. Já bych se uměl rozhodnout, ale můj osobní vkus na ministerstvo nepatří.
* Můžete říkat, jaké představení, koncert nebo výstava se vám líbí a nelíbí?
Občas bych docela rád, jenže to už pak nemluví Riedlbauch, ale ministr kultury a najednou jsem v totální schizofrenii... Když vám to řeknu, vy to zveřejníte, co?
* To bych se jinak neptala.
No dobře: líbila se mi Zkouška orchestru v Divadle na Vinohradech. Je to herecký koncert, představení, které má jasný divadelní čas, běží v obrovském napětí a tempu. A pak – jedná se o dramatizaci Felliniho filmu, to přece není legrace. Martin Stropnický to zvládl dobře. Je to i scénicky přesvědčivé. Zaplaťpánbů za to. Před pár dny jsem se konečně šel podívat na Běsy v Kašparu, to je představení, které ve vás něco zanechá.
* A co se vám v poslední době nelíbilo?
Žebrácká opera v Národním divadle. Myslím, že se nepovedla. Moje trauma je Státní opera
* Jste první ministr po letech, který se rozhodl „sáhnout“ na Národní galerii, a vypsal jste výběrové řízení na ředitele. Jak to s ním momentálně vypadá?
Mně nejde o to za každou cenu vystřídat generálního ředitele Milana Knížáka, což on na tuhle notu otáčí. Mně jde o to, co bude s Národní galerií v brzké budoucnosti. Je přece běžné, že se takový člověk vybírá rok i dva dopředu, aby si připravil tým. Z pěti lidí, které jsme vyzvali, se dva písemně omluvili – rektor VŠUP v Praze Pavel Liška a ředitel Galerie Rudolfinum Petr Nedoma. Zatím jsou tedy ve hře tři jména – Jiří Fajt, Marek Pokorný a Vít Vlnas. Žádné další zprávy nemám, záměrně se od toho distancuju, nechci se míchat do přípravného dění.
* Z funkce generálního ředitele Národní galerie se stalo tak trochu politikum. Zajímají se o výběr politické strany?
Kdyby se někdo snažil řízení ovlivnit, to bych odmítl a každého poslal do patřičných mezí. Ozývají se hlasy, že jsem loutka Lidového domu a že chci do funkce dostat kandidáta ČSSD. To striktně odmítám.
* Když jste svůj záměr ohlásil, Milan Knížák ho obratně interpretoval a posunul tak, že má zůstat ve funkci do roku 2011. Naštvalo vás to?
Ne, tu reakci jsem celkem čekal.
* Pane ministře, byl jste někdy v poslední době třeba ve Veletržním paláci?
Teď. Ale ne na výstavě.
* A jak se vám tam líbilo?
Dovolte, abych se zdržel soudů před výběrovým řízením.
* Poslední ředitel Národního divadla letěl skoro na hodinu. Je běžné, že se ředitelé odvolávají a do měsíce se vypíše výběrové řízení. Neděláte s Knížákem přílišné okolky?
To je proto, že je Národní galerie první na řadě. Budou i další instituce přímo řízené ministerstvem, kde se vypíše výběrové řízení – a také s velkým předstihem. On je zrovna první, to je shoda okolností.
* Kde přijdou další změny ve vedení?
To bych zatím nechtěl říkat. Jen řeknu, že loni jsme hodnotili pět příspěvkových organizací.
* Bude pro vás u Národní galerie závazné rozhodnutí výběrové komise?
Uvidíme. Shodne-li se na novém jménu dvanáct odborníků, není co řešit, ale může to také skončit patem, jako to vloni skončilo se Státní operou.
* Když už jste to načal: jak to bude se Státní operou dál?
Je to bohužel nedořešená věc a moje ministerské trauma, protože jsem to chtěl mít dávno hotové. Pořád jsme čekali na stanovisko Prahy. Teď jsme se dohodli, že si město udělá vlastní analýzu. V opeře to bude chtít člověka, který se nebojí radikálních, ale ne bezhlavých řešení.
* Budete vypisovat výběrové řízení?
Možná. Máme také několik tipů na ředitele, o kterých velmi reálně přemýšlíme.
* Kdy?
Velmi rychle, už nelze čekat, současný ředitel Jaroslav Vocelka končí 30. června. Jsem vděčný, že byl ochoten rok nastavit, ale už to nejde protahovat. Brečeli jsme, ale řekli: Ani čárku navíc
* Kolik procent má teď ministerstvo kultury ze státního rozpočtu? Slibované jedno procento to pořád není, že?
Je to přibližně 0,65 %, což je srovnatelné zhruba s minulými lety. Není to žádný velký pokles ani rapidní schodek.
* Grantové komise ministerstva kultury pro živé umění letos rozdělovaly tristní částky. Třeba divadelní komise měla k dispozici 17 milionů, přitom požadavek zněl asi na 70 milionů. Práce komisí je pak rozhodování mezi menším zlem.
Dobře, to je váš názor. Ale srovnávat rok 2010 s předchozími lety není úplně fér. Všichni víme, co se kolem nás děje. Vy jste teď v grantové komisi zažila slušné tři roky. Rok 2009 byl srovnatelný s rokem 2007, dokonce vyšel o něco lépe. Rok 2008 byl mimořádný, tam přišlo 100 milionů navíc – velké peníze, které pak už nebyly k dispozici. Letos se rozpočet musel škrtit, jinak to nejde. Snažili jsme se najít rozumnou rovnováhu tak, aby neutrpěla podpora živého umění a nezávislých subjektů. A v tom mám naprosto čisté svědomí. Radikálně jsme škrtali v jiných programech, jako třeba v péči o památky. Teď ke mně chodí nářky, jak je to nespravedlivé vůči tanečnímu umění, vůči divadlu, každý má pocit, že peněz je málo. Ano – je jich málo!
* Pořád se všechno svádí na krizi. Jak je tedy možné, že město Praha divadlům rozdělilo 114 milionů a celkem 231?
Tak asi mají víc peněz nebo jich dávají víc na podporu živého umění. Praha je navíc hybrid mezi městem a krajem. Řekněme si ale jasně: je správné, aby se kultura podporovala z více zdrojů, nejen od státu.
* Taky vám můžu říkat čísla: od roku 2006 má rozpočet na granty sestupnou tendenci, krom výjimečného roku 2008. Jak se mám jako člen grantové komise podepsat pod tak zmrzačený návrh?
Musíte se rozhodnout v rámci možností. Když budete podnikat, taky na něco máte a na něco ne. Větší pytel peněz jsem nedostal a z hlediska let minulých nejsme tak kráceni jako jiné resorty. Kdybychom divadlu zachovali 20 milionů, musel bych tři miliony sebrat někomu z těch ostatních. Komu? Literatuře? Knihovnám? Národním menšinám? Komu jsem je měl sebrat?
* Promiňte, ale nejste ministrem kultury i proto, abyste na vládě jaksi víc řval?
A kdo dělá rozpočet? Vláda? Ta ho navrhuje. Jenže parlament ho schvaluje a mění. Na kulturním výboru jsme brečeli, brečeli a brečeli, až mi navrhli, že nám přidají. Ale rozpočtový výbor řekl: Ani čárku navíc. Tak si do parlamentu zajděte a uvidíte, co se tam dá v jeho nynějším stavu udělat.
* Ale v mnoha případech je takové krácení likvidační.
A jsme u toho. Likvidační, tak to tedy ne. Když budete vy sama chtít dělat festival, rozvážíte si důkladně, na co máte. A tady to je obráceně. Každý to zkusí nadsadit o třetinu víc! Nenašel jsem jediný projekt, který by seděl v cifrách, téměř ani jeden. A když pak místo požadovaných 700 tisíc dáte 250 tisíc, festival se stejně udělá. Jak to tedy bylo vlastně zkalkulováno?
* Řada akcí se však nekonala, oproti loňsku festivalů ubylo.
Našel jsem aktivity, jejichž program se vůbec nezměnil, i když bylo méně peněz. Jak je možné to udělat za třetinovou cenu? Vy říkáte likvidační, ale někdo hraje poctivě, jiný to zkouší. Oba víme, kolik při některých akcích utíká na věci kolem, jako jsou ta různá „společenská setkání“, lidově mejdany. To má dotovat stát? To pardon!
* Ale jaképak mejdany. Ty akce se taktak drží nad vodou. A nejde jen o festivaly, ale i o kulturní časopisy...
Dobře, jistěže se to netýká všech, to bych byl nespravedlivý. Požádal jsem odborné pracovníky ministerstva, ať se poradí s grantovými komisemi, a řekli jsme, že půjdeme cestou priorit. Není možné balík peněz rozporcovat tak, že každý dostane deset tisíc a všichni budou spokojení. Priority jsme si nevycucali z prstu, odvíjejí se od kvalifikovaného názoru. Šlo nám o jednu věc: aby každý z velkých pořadatelů měl garanci, že dostane ze státního rozpočtu podporu, a mohl dlouhodobě plánovat. Možná dojde ke korekturám, ale to je normální, nejsme vševědoucí. Vždyť umění je v pohybu. Jeden festival může být pět let zajímavý a šestý rok už to nestojí za nic, a proč má dostávat peníze dalších deset let? A zase jsme pod kritikou, že jsme si dovolili udělat prioritní akce.
* Výsledky grantového řízení se ještě nestihlo zveřejnit, ale už se proslýchá, že leckdo přišel za sebe na ministerstvo lobbovat. Je to pravda?
To je permanentní. Kam přijdu, tam slyším pláč, naříkání, skřípění zubů.
* Budete tyto intervence brát v potaz?
Velkou rezervu letos nemám, něco si nechávám na mimořádné akce, které přicházejí během roku. Nevylučuji, že i letos se nám povede něco malinko během roku vyškrábnout, ale nic závratného to nebude.
* A co si mám myslet, když jste přidělil dva miliony festivalu v Brně, který ještě vůbec nic nepředvedl, ani nultý ročník?
Pardon, ale to je festival sdružující tři jiné festivaly. Když to nebude v pořádku, vypadnou ze systému priorit. Ale to musí zhodnotit zase odborníci. Vy kritici tam určitě pojedete a řeknete, že to dostal neprávem. Proto říkám: je to první nástřel, někdy na podzim to vyhodnotíme. Paní Machalická, to bychom jinak nesměli udělat vůbec nic jinak, pro boha zlatýho! Karel Gott je zkrátka hvězda
* Zkušenosti z Evropy nám ukazují, že bez podpory státu některé umělecké druhy prostě nepřežijí. Objevil jste u nás něco, co by bez státu zahynulo?
Český film. Tady nejde o to, že rozmařilí filmaři rozhazují miliony, jak občas slýchám, ale o zachování umění s velkou tradicí, kterou jsme se vždy pyšnili. Animovaný film by bez podpory jako obor vymizel a my budeme jenom koukat. Film beru jako určitou prioritu, což neznamená, že bych ho chtěl preferovat před ostatními. Další, stejně ohrožené, je divadlo – živý a velmi náročný organismus, jeden z nejnákladnějších. Je možné tam začít škrtat, ale potom se nedivme, že přijdeme o tradiční síť divadel.
* Co říkáte tomu, že přetrvává nostalgie po pseudokultuře minulého režimu, kterou personifikují lidé ze šoubyznysu jako Michal David a vlastně i Karel Gott a Helena Vondráčková?
Vy myslíte, že je to jenom nostalgie po minulosti? Řekl bych, že je to spíš přirozená potřeba lidí vyznávat kult hvězd. Karel Gott je pro mě prototyp člověka, který opravdu něco uměl a stále umí. Je mu sedmdesát a to je zázrak, že ještě dokáže takto zpívat. Můžete nad tím ohrnovat nos, ale je pořád obdivuhodný. On je hvězda.
* To nezpochybňuji. Ale jste muzikant: nezdá se vám, že podoba této scény je úplný anachronismus?
To je obecná a pochopitelná potřeba lidí mít své hvězdy,
* K čemu jste po necelém roce v úřadu došel? Má to smysl?
Má. Já jsem sice tak úplně na začátku nevěděl, do čeho jdu, ale nezakrýval jsem to. Teď by mě bavilo některé věci dotáhnout do konce. Koneckonců proč by ve vládě po volbách nemohl být i nějaký nestraník.
***
ŽIVOTOPIS Václav Riedlbauch Narodil se 1. dubna 1947 v Dýšině u Plzně. Absolvoval pražskou konzervatoř (hra na akordeon u Josefa Smetany, skladba u Zdeňka Hůly) a Akademii múzických umění (skladba u Václava Dobiáše). V letech 1987–1989 byl uměleckým šéfem opery Národního divadla. V letech 1990–1993 ředitelem programu Paláce kultury. Následně do roku 1996 řídil nakladatelství Panton. V letech 2001–2009 byl generálním ředitelem České filharmonie. Loni v květnu se stal ministrem kultury (nominovaným ČSSD) v úřednické vládě Jana Fischera. Před rokem 1989 byl členem KSČ. V letech 1990–2004 byl vedoucím katedry skladby na Hudební fakultě HAMU. Je autorem dvanácti orchestrálních skladeb, varhanního koncertu a řady menších děl.
