Zprávy o vystoupení Junior Boys na bratislavském festivalu Wilsonic hovořily v superlativech o výjimečné události a zásadním zážitku. Úterní premiéra v Praze ovšem ani v nejmenším nerozčeřila stojaté vody letní ospalosti. V triu vystupující kapela předvedla zcela standardní koncert, snadno srovnatelný s běžnou taneční party.
Názory, že výkon hlavních hvězd večera zůstal ve stínu výtečného setu domácí předkapely Sporto, nebyly ojedinělé. Kanadská dvojice, koncertně doplněná o bubeníka, se objevila na pódiu okolo deváté. V konfrontaci se zjevem působí jejich název poněkud ironicky – ve skutečnosti Roxy navštívili tři chlápci, kteří mají teenagerské roky už dávno za sebou. Frontman Jeremy Greenspan, jak vypadlý z grungeové kapely počátku devadesátých let, jako by přijel odněkud z farmy. Vousatý, obtloustlý a v kostkované flanelové košili rozhodně nepřipomínal cokoliv, co si lze představit pod pojmem "popstar".
Oproti rozvážnému klidu, s jakým obsluhoval klávesy a odvracel se od nich k mikrofonu, působil jeho parťák Matt Didemus, obklopený spoustou elektronických hraček, poněkud neuroticky. Introvertně se schovával za mixpultem a zapaloval si jednu cigaretu za druhou. Bubeník v kožené bundě pak jako by si sem odskočil od stárnoucí punkové kapely. Vizuální nesourodost se ovšem ve výsledku nijak neprojevila.
Vše se odehrávalo ve zcela poklidném duchu. Část publika se lehce pohupovala do rytmu, ostatní jako by čekali na alespoň nějaké překvapení. Ovšem marně. Oddechový pop, ani agresivní, ani jakkoliv inovativní, navozoval příjemnou retro atmosféru. Historické zvuky Junior Boys evidentně rádi, anavíc mají tu výhodu, že většina jejich současných mladých posluchačů první alba Depeche Mode, Pet Shop Boys či Yazoo z principu ignoruje jako cosi zastaralého, a tudíž jim nehrozí, že by jejich skladby s nimi dávala do souvislostí.
V publiku převažovali dobří znalci jejich tvorby, takže mnohé skladby byly vítány vřelým potleskem už po několika tónech. Ani oni však nedokázali vyprovokovat kapelu k nějakému živějšímu projevu či silněji projeveným emocím. Mnohé skladby pak vyloženě prostorem jen prošuměly či spolu splynuly. Většinu repertoáru tak ocenili jen opravdu skalní fanoušci, zatímco na ostatní působila už podle primárních reakcí poněkud nudně.
Večer zachránili živelní Sporto
O zahájení večera se postarali kostelecko-pražští Sporto. V sestavě se zaskakujícím basistou Aranem zaznělo celé aktuální album More. Koncertní verze skladeb ovšem byla výrazně energičtější a aktuální aranžmá dávala větší prostor klasickým nástrojům na úkor spíš jen doplňkové elektroniky. Publikum se během jejich produkce scházelo jen pomalu a neochotně, ale o to živěji se stupňovaly jeho reakce.
Hodnocení LN3 / 5 |
Skvělým doplňkem se ukázaly být projekce hostující VJky Joanny Jurczakové, které vydařeně komunikovaly s právě hranými skladbami a zcela konkrétně na ně reagovaly. Ze skladby Cílek – na desce příjemné, ale celkem nenápadné – se vyklubal hit jako hrom. Po závěrečné hymně Manifesto ještě došlo na překvapení – kytarista s basistou zhmotnili na okamžik hiphopový projekt Bonus a odrapovali asi nejnaštvanější text večera o "undergroundu se státními dotacemi".
Sportu prostě šla tento večer ta správná karta. Pestrou skladbou písní a hlavně opravdu výrazným nasazením celého kvarteta se tak překvapivě stalo tím, pro co mělo smysl v letním dusnu do rozpáleného centra města vyrazit.
Ukázka živého koncertu Junior Boys:
