* LN Dlouhá léta jste psal rozsáhlý román Adepti, a najednou vyšla poměrně útlá Oslava...
Vypadá to sice záhadně, ale ve skutečnosti se nic neobvyklého nepřihodilo. Adepti se připravují v Triádě k vydání delší dobu a snad do konce roku vyjdou. S útlejší Oslavou, ačkoliv jsem ji napsal až po Adeptech, to šlo v Revolver Revue velice rychle. Takže Oslava je má nejnovější kniha.
* LN Vy jste ale kdysi říkal, že Adepti budou vaší poslední knihou.
To jsem kdysi říkal a tehdy jsem si to taky myslel. Ovšem nyní se ukázalo, že to nebyla pravda. Adepty jsem psal od roku 1997, nejdéle ze všech svých knih. A v roce 2004 jsem začal pracovat na Oslavě.
* LN To, že jste dokončil Adepty a napsal i Oslavu, je důsledkem toho, že jste v důchodu, že už nemusíte chodit do práce?
Obě knihy jsem měl v podstatě hotové ještě před důchodem. Ale je skvělé, když člověk ráno vstane a může si tvořit, aniž by byl unavený osmihodinovou pracovní dobou. V továrně jsem býval smutný, že na ten románový svět nemám kvůli tomu reálnému dost času. Tohle mě už straší jenom ve snech. Přitom mi zaměstnavatel nic strašného nedělal. Umožňoval mi, abych mohl přežít.
* LN Jste rád, že jste mohl omezit kontakty s vnějším světem?
Ano. Ale raději bych je omezil ještě víc. Přitom vnější svět mě inspiruje v mém psaní. Ovšem hlavně díky zklamáním, obavám. Vím, že ani v kapitalismu nemohu obstát. Připadá mi čím dál hlučnější, agresivnější. Když jsem dřív například jel někam veřejným dopravním prostředkem, nemusel jsem se obávat, že budu nucen poslouchat, jak někomu celou cestu bzučí v uších.
* LN Dá se Oslava považovat za jakési odstoupení od psaní dlouhých románů?
Kratší rozsah Oslavy souvisí s komorností příběhu. Rok a půl jednoho lidského života. Ale kromě toho je tato próza i o věčnosti. O tom, že smrt není smrt. V Oslavě je znovu učiněn literární pokus o sestup do podsvětí. Toto téma bývalo nedílnou součástí velkých děl.
* LN Když už jsme u literární tradice, ve Tvaru je na pokračování publikována vaše verze Dona Quijota, nazvaná borgesovsky Autor Quijota Ivan Matoušek. Můžete to vysvětlit?
Já sám bych byl, upřímně řečeno, také rád, kdyby někdo vysvětlil, co jsem vlastně udělal. Zajímalo by mě to už proto, že jsem s tím měl velkou práci. Co tedy uvést na svou obhajobu? Dona Quijota jsem četl ve dvaceti letech, pak jsem se k němu po letech vrátil. A když jsem ho loni četl znovu, usoudil jsem, že by z této mé lásky mělo něco zůstat. Snažil jsem se napsat, že Don Quijote je především moderní literatura, za níž pozdější literatura většinou pokulhává. Ale schopen jsem byl jedině napsat, co jsem v těch dobrodružstvích četl především. Několik lidí se divilo, že by v Cervantesově románu mohlo být to, co jsem napsal já. Kdekdo si teď chce Dona Quijota přečíst. Což je mimochodem také z Dona Quijota.
* LN Proč současná literatura oproti takovým textům pokulhává, ale zároveň se tato klasická díla příliš nečtou?
To je, myslím, pěkný paradox. A proč se píše a čte bulvár? Doba je složitá, a přitom se čtou nenáročné knížky ze současnosti. Takže není spíš naše konzumní doba hloupá? Vždyť by mohla stačit knihovna s velice malým počtem svazků, které by mělo smysl číst pořád dokola. Tohle bývala Bible. Ovšem s tímto přístupem bychom se třeba ochudili, protože takhle by se nemohlo objevit nic nového. Ale objevování v nepřeberném množství je náročné. V tom dnešním světě postmoderních možností totiž už jenom to, že něco děláte, znamená, že jste dobrý.
* LN Vaše romány jsou dnes diskvalifikovány jednak rozsahem, jednak tím, že „píšete pro budoucnost“.
Patřím se svým psaním do minulosti, takže píšu pro budoucnost. Současnost je k takové literatuře hluchá. Či aspoň to mohu takhle pěkně povědět. Ovšem žiju jen dnes, takže co mohu vědět o minulosti, nebo dokonce o budoucnosti? Nicméně přesto současnost považuji za dost bezvýchodnou. Ono „ubavit se k smrti“ je nejspíš naše poslední eschatologická dimenze, či přímo nejzazší realita západní civilizace. I když tvrdit, že nyní máme jen mediální velikány, to zase zavání jakousi sebestřednou negativností.
* LN A rozsáhlost vašich románů -nejde o určitou nerudnost vůči čtenářům?
Ten rozsah mi umožňuje realističtěji vyjádřit, jak dlouhý a jednotvárný je život. A život přesto málokoho nudí. I v mých románech se vše neustále opakuje, což by na pár stránkách snad ani nešlo vyjádřit. Pakliže se mi to však podaří na pár stech stránkách, tak to tam má pořád větší spád než v životě. Takže je zajímavější číst než mobilovat.
* LN Jaký je vztah vašich knížek dohromady. Tvoří něco společného?
To určitě. V Adeptech to ani nezastírám a na své předchozí romány navazuji tím, že se na ně odvolávám. Ostatně už i tohle dělal Cervantes, když se v druhém dílu Dona Quijota odvolával na díl první. Z knížky do knížky přelévám stále stejná témata, jelikož jsem pořád týž. A mění-li se moje psaní, je to způsobeno tím, že i já se měním. Vždyť psaní samo je také téměř biologický proces, který si sám naštěstí řekne o konec. A já pak píšu něco trochu jiného.
* LN Předchozí rozsáhlý román Spas jste celý předčítal. Co bylo důvodem tohoto podniku?
Chtěl jsem takhle být s lidmi, které mám rád, co nejvíc pohromadě. Čtení sedmi set stránek Spasu trvalo půl roku. Dvě hodiny týdně ve věži na FAMU. Po čtení se pak šlo ještě dolů do vinárny, kde se další dvě hodiny povídalo, a nejen o Spasu. Po letech na to vzpomínáme, jako bychom spolu chodili do školy.
* LN Proč je v Oslavě překládán právě Proces Franze Kafky, autora, který je dnes jako symbol hojně zneužíván?
Kafkovi nemůže konzumní společnost ublížit. Z Oslavy to je, doufám, zřejmé. Otec se synem se setkávají nad překladem Procesu. A když pak syn sestoupí za otcem do podsvětí, tak on tam do zahrady v Jasenici přivede Franze a všichni tři společně spontánně konverzují, protože se skrze literaturu tak dobře znají. I každá ze tří částí Oslavy je sice literatura, ale navzájem se jako literatura nevnímají. Též papírek, na kterém je napsáno, co je třeba koupit, se stává v takovém kontextu poezií, která vypovídá o člověku víc než vznešené fráze.
* LN Snad to nebude znít jako vznešená fráze: Je pro vás důležitější psát, nebo být čten?
V duchovnější době bych takovou otázku zřejmě těžko mohl dostat. Ale dnes je na místě. Takže i kdybych neměl být čten, asi bych psát nepřestal. Což jsem už ostatně dělával. I když v érách samizdatu to spíš vypadalo tak, že byli čtenáři s autorem jedna rodina, ve které psala většina členů. Bylo to tehdy takové ochutnávání z talířů, které se posunují kolem stolu. Veřejné předčítání Spasu ale nebyla nostalgie po této době. Scházet se je, myslím, přirozená nadčasová potřeba. Ale ještě k té vaší otázce. Nemít vůbec žádného čtenáře je velmi nepravděpodobné. Být úplně mimo, to by musel člověk dělat něco nepředstavitelně výjimečného.
***
Literatura
Ivan Matoušek (1948) Vydal prózy Album, Nové lázně, Autobus a Andromeda, Ego, Mezi starými obrazy, Spas a sbírku Poezie. Nyní vyšla próza Oslava.
