Tolik nejistoty před volbami ještě nebylo
Sto dní před volbami má každý důvod k nervozitě. ODS z toho, zda prohra náhodou není jedinou možností, jak stranu probrat z akcelerujícího úpadku. ČSSD z toho, zda kritickému množství voličů už nedošlo, že její dosavadní způsob vládnutí - rozdávat, rozdávat, rozdávat - není, přinejmenším dočasně, udržitelný. TOP 09 z toho, zda se náhodou neocitla za vrcholem, ještě než stačila zabodovat. Všichni dohromady z toho, že lidé z Fischerova kabinetu skočí do politiky a že jim malé, nové strany jako zemanovci nebo Suverenita překazí plány, a to i když se třeba ani nedostanou do sněmovny.
Veřejnosti pomalu dochází, že dobře už bylo, a přitom nemá důvod věřit, že opratě hospodářství jsou v dobrých rukou. Vždyť titíž lidé, kteří nedávno hlásali, že krize velí stimulovat ekonomiku, za rok zjistili, že krize velí nezadlužovat se. Jediný rozumný závěr zní, že nikdo neví nic.
Nervozita ovšem panuje i v byznysově-politickém zákulisí. Pramení z obavy, že politická složka jejich podnikatelsko-politického „kartelu“ se znemožnila natolik, že může celému kartelu zlomit vaz. „Vodníka budu volat v pondělí ráno. Teď je úplně na šrot. Vrací se z Ostravy. Je zbouranej, plete páté přes deváté. Je to taková banda otrapů. Katastrofa!“ stěžoval si v roce 2000 do telefonu kmotr Mrázek na kvalitu politických elit. Při troše fantazie si lze představit, že s podobnými pocity mluví dnešní lobbisté, manažeři a hybatelé byznysu o svých politických partnerech. Hledají, zda by se proti selhání té bandy otrapů nešlo pojistit u nových stran (ve finančnictví se tomu říká hedging), a možná se ještě vloží do boje.
Čtěte Téma na straně 2
