* Jáchym Topol: V čem se tvoje nová kniha liší od těch ostatních?
Katerina Janouch: Podívej, Sesterství je moje celkem už pětadvacátá kniha, takže je jasné, že jsem našla svoji „škatuli“. Každá kniha je podobná ostatním ve stylu práce, ale naprosto nová tématem. Tentokrát jde o soužití, někdy vzácně krásné a jindy doslova vražedné, žen, které jsou k sobě připoutány absolutně – sesterstvím. Ke každému tématu dělám rešerše, čtu odborné knihy, ale to hlavní jsou lidské příběhy. Musím dodat, že za mnou se svými nápady chodí hodně, opravdu hodně lidí.
* JT: Sesterství jsi tedy nepsala jako autobiografii?
KT: Ne, to ne. Je to fikce. Ze svého života jsem čerpala například v Nejbližším a v Ukradeném dětství, kde popisuji, jak jsem se vlastně jako desetiletá dostala s rodinou do Švédska.
* JT: Česky mluvíš stále skvěle!
KJ: Tátovi, když emigroval, bylo přes čtyřicet a to se už ve Švéda nezměnil. Doma jsme mluvili česky, vařili si česká jídla, slavili Vánoce, jazyk jsem si uchovala. Ale psát bych česky nemohla, to ne. Slova mi v puse naskakují, jen když mluvím.
* JT: Tvůj táta nejenže stál za udělením Nobelovy ceny Jaroslavu Seifertovi, ale stále cestuje, vydává knihy, nedávno korespondenci s Václavem Havlem, přednáší. Neutiskoval tě tou energií někdy? A nevyčítala jsi mu emigraci?
KJ: Věděla jsem, že táta je politicky pronásledovaný a že mu hrozí kriminál, takže opravdu nebylo co řešit. A emigraci jsem mu nikdy nevyčítala. Švédsko se o příchozí staralo královsky, odpich jsme měli snadný. A každý blahopřál, když jsme to v hokeji naklepali Sovětům. „Jen jim dejte po mordě,“ říkali mi spolužáci. A tatínek mě neutiskoval, naopak mi koupil první toshibu, na kterou jsem začala psát svoje první pokusy.
* JT: Mě kdysi pan Janouch taky koupil moji první toshibu. Z fondů Charty.
KJ: Aha!
* JT: Zvláště po knize Nejbližší, kde je hlavním tématem rozpad alkoholika i jeho rodiny, jsi prý byla e-maily a SMS zprávami doslova zaplavena.
KJ: Těch kontaktů byly stovky! Vidíš? Kdo chce, tak se ke mně dostane. Tys tu knížku četl?
* JT: Ano.
KJ: A pil jsi tehdy?
* JT: Silně.
KJ: No a?
* JT: Ta kniha mě vystrašila. A připomněla mi Zolův Zabiják.
KJ: Vystrašila? To mě těší. Peklo závislosti je stejné jako za časů Zoly, klouže se do něj často polehoučku, poznenáhla, kdy je pití radostí a zábavou. A někdo to prostě nezvládne. Já tuhle knihu psala ze svého života, už to dávno není tajemstvím, že hrdina příběhu, ta troska, byl můj manžel Robert. Ale dostal se z toho.
* JT: Takže vlastně dvojitý happy end, úspěšná kniha a napravený alkoholik?
KJ: Ano. Tisícovky lidí, zdaleka nejen ve Švédsku, dopadají hůř. Z Česka jsem také měla spoustu reakcí, a i když jde o velmi smutnou věc, jako autora mě ta odezva samozřejmě těší.
* JT: A jak se liší reakce švédských a českých čtenářů?
KJ: Čtenářek spíš, jsou to většinou ženy. No, co se týče pekla chlastu, je to zhruba stejné. Ale jinak – myslím, že ženy v Čechách jsou tak dvacet třicet let za Švédkami. Myslím v rovnoprávnosti. Podívej, jsem spisovatelka, je to i v jazyce. V Čechách žena často pracuje a ještě se stará o rodinu a domácnost. A muž jí v nejlepším případě – pomáhá. Ve Švédsku nepomáhá, ve Švédsku se o ten zápřah – dělí. A ještě něco, měli byste také uzákonit, že se děti nesmí bít. U vás jsou tělesné tresty stále povoleny a s tím musíte něco dělat.
