Kaufmann očekávání nezklamal. Vysoký, štíhlý čtyřicátník, s kudrnatými vlasy a uhrančivýma očima tu vystoupil poprvé s programem vybraným ze svých dvou úspěšných CD posledních let - romantických a veristických árií, z nichž ty první natočil v roce 2007 dokonce v Rudolfinu s Pražskou komorní filharmonií.
Mnohé jistě překvapilo, jak byl recitál, založený na těch největších „hitech“ citově vypjatého italského verismu i francouzské romantiky, oproštěný od nánosu pěveckých manýr, teatrálních efektů a vnějškových parádiček. Třebaže Kaufmann dnes patří k těm špičkovým umělcům, kteří dokážou propojit pěvecký výraz i propracované herecké mistrovství v bohatých kombinacích významů, koncertním provedením operních árií se nesnažil suplovat divadlo, k čemuž se sólisté dnes často uchylují. Pojal recitál jako skutečně koncertní žánr, kterému vévodil zpěv - strhující svou energií a intenzitou prožitku. Dokázal i notoricky známé árie podat tak, že je obohatil o nečekané významy a odstíny, které v divadle mohou uniknout. Jistě, operní árie patří především do celku opery a na jeviště, Kaufmann ale nabídl jakousi luxusní inspirativní „studovnu“ detailů velkých operních pláten.
Suverénní ovládnutí hlasu Kaufmann vystupoval s hlubokou koncentrací. S minimem pohybu dal svůj temný mužný a zároveň mladistvý tenor vábivě podmanivé barvy do služeb vyjádření zničujících vášních i těch nejniternějších záchvěvů mysli zamilovaného malíře Cavaradossiho, nespoutatelné Carmen propadajícího Dona Josého, romanticky rozervaného Werthera, zdrceného kočovného komedianta Cania nebo ztrápeného podvedeného Turiddu ve chvíli posledního loučení s matkou.
Řada jižanských kolegů Kaufmanna dozajista předčí objemem i znělostí hlasu. Síla Kaufmannova umění ovšem spočívá v práci s dynamikou, a to právě v případě veristického stylu, který bývá spojován především s ohlušujícím forte. Využívá jemné finesy belcanta, které ve spojení s muzikalitou a vkusem dodávají interpretovaným áriím nebývalou intenzitu. Kaufmann si takové postupy může dovolit díky suverénnímu ovládnutí hlasu sjednocenému ve všech polohách i rejstřících a perfektní deklamaci. Jeho umění, s jakým klene dlouhodeché fráze (bouřlivá árie Enza Grimalda z Ponchielliho Giocondy), s jakým stahuje vysoké tóny do subtilního pianissima (Cavaradossiho Recondita armonia), graduje crescendo a napětí (Federikův žalozpěv z Ciléovy Arlésanky) nebo hřímá všechen vztek světa (Cániovo Vesti la giubba), je strhující. Doprovázející orchestr FOK pod taktovkou Jochena Riedera byl Kaufmannovi partnerem, který se snažil nerušit, drobných nepřesností v souhře se ale nevyvaroval. V samostatných předehrách nebo intermezzech znělo ovšem plénum v plném lesku.
Praha se v posledních letech stává přirozenou zastávkou největších pěveckých hvězd současnosti - vzpomeňme polského barytonistu Mariusze Kwieciena, litevskou mezzosopranistku Elinu Garančovou, argentinského tenoristu Josého Curu, mexického tenoristu Davida Lomeliho či gruzínskou sopranistku Nino Machaidzeovou. Zda v konkurenci dalších pěveckých recitálů velšského barytonisty Bryna Terfela, Thomase Hampsona, americké sopranistky Dawn Upshowové, Josepha Calleji, ale i Magdaleny Kožené, a především fenomenální koloraturní mezzosopranistky Cecilie Bartoliové bude Kaufmannův recitál skutečně tou největší kulturní událostí roku, si budeme muset počkat. I proto, že recitál operních árií vždy zůstane jen „ochutnávkou“ skutečného divadelního zážitku, který nemohou nahradit ani sebedokonalejší operní přenosy do kin. Vrcholným zážitkem ale Kaufmannovo vystoupení bylo bezesporu.
O autorovi| HELENA HAVLÍKOVÁ, Autorka je operní kritička
