Hned vám prozradím, kde jsem v minulých dnech byl, nebyl či mohl být, a co z toho vzešlo…
S nejpočestnějšími úmysly jsem chtěl jet minulou sobotu do Lázní Velichovky, kde Čestmír Klos přebíral coby první laureát ekologickou Cenu Ivana Dejmala, neboť si tento starý brach z Melodie a bývalý redaktor Lidových novin vybral své rodiště jako místo, kde zasadí klon lípy velkolisté. Leč padlo na mne lešení asi stejným způsobem jako na Petrušku Šustrovou (copyright © Jiří Peňás) a nešlo odcestovat. Naivně jsem se utěšoval, že o této poctě aspoň napíše někdo jiný. Nikdo ale nikde nic. Styďte se, kolegové, lešení na vás.
Nevyšel mi ani plán, že bych si nasadil klaunský nos a letěl s týmem slávistických fotbalových komiků na jateční porážku k dnešnímu zápasu Evropské ligy do Valencie. Jenže když vaše prvorozená dcera začíná chemoterapii, závažné problémy trenéra Jarolíma kolem brankářské jedničky jeví se náhle jaksi nepříliš nedůležité, že.
Avšak nemohl jsem oslyšet pozvání, abych v úterý v knihkupectví Torst uvedl druhý román jistého tuze dobrého spisovatele. Pravil jsem tam též toto: „Když loni vyšel první román Tomáše Zmeškala Milostný dopis klínovým písmem… byl nominován na cenu Magnesia Litera a v anketě Lidových novin Kniha roku se dělil o druhé a třetí místo s Cormacem McCarthym a jeho Cestou. Rychle uteklo dvanáct měsíců, během nichž byste na plzeňské univerzitě vystudovali práva, a autor nabízí druhou knihu Životopis černobílého jehněte.
Ano, máme tu známý syndrom druhé knihy, druhé desky, druhého filmu nebo druhého manželství. A věčné otázky, jestli neustrnul ve vývoji, neopakuje se, nerozmělňuje talent a netěží z úspěchu prvotiny.
S radostí oznamuji, že i druhá knížka Tomáše Zmeškala je znamenitá. Spisovatel v ní porodil dvojčata českoafrického původu Václava a Lucii, která se domlouvají telepaticky a prožívají dvacet let druhé poloviny minulého století v normalizační realitě. Zatímco je oslavována první kniha devatenáctileté české Vietnamky s jejím okázalým poukazováním na rasismus v české společnosti, Tomáš Zmeškal o něm píše daleko pronikavěji, s větší uměleckou hloubkou a nestaví ho na odiv jako hlavní téma, ba naopak, je schopen z něj vytěžit obecný problém všeobecné netolerance.
Pokud jsem si loni v Lidových novinách dovolil lacině zavtipkovat s autorovým příjmením a napsal, že v debutu Tomáš (nic) Nezmeškal, a on mi za to nedal pohlavek, budu pokračovat a řeknu, že zmeškáte vy, pokud si jeho druhou knihu okamžitě nekoupíte a nepřečtete jedním dechem do rána jako samizdat. Mimochodem, dvě dobré knížky umí napsat kdekdo. Ale co ta třetí?“
Tak jsme se zasmáli a šli zrod knihy doslavit s autorem a jeho družinou do jistého přilehlého podniku, v němž mě devítiletý syn Zmeškalova vydavatele Jonáš Stoilov nechal vyhrát v šachách, ačkoli mi mohl již po dvanáctém tahu vyrazit královnu pindíkem. A tak je to se vším a nenuťte mě do laciných symbolů o kágébácích na Hradě. Nicméně dávejme bedlivý pozor na nenápadné piony na šachovnici.
