Ze všech dílčích bilancí dvacetiletí svobody patří následující údaje České školní inspekce k těm jednoznačně smutným: výuka angličtiny je tu špatná, na základních školách chybí kvalifikace čtvrtině, a na středních školách dokonce třetině angličtinářů. O formální kvalifikaci by tolik nešlo, kdyby české děti uměly anglicky dobře. Například v Praze, která je dost velká na to, aby se mezi školami rozvinula jakási konkurence, to není tolik vidět, typické české dítě ale hodinami angličtiny prochází v zásadě netknuté.
Tento nedostatek nemůžeme svádět jen na tradiční biflovací sklony našeho pořád ještě rakousko-uherského školství. Čtenáři válečných memoárů vědí, že když čeští piloti, často mladíci po maturitě, v roce 1939 odcházeli na Západ, běžně se ve Francii domluvili francouzsky. Představa, že by se dnešní typický maturant v Anglii domluvil tak, aby tam obstál v nějaké organizaci, prostě nedrží.
Když před časem ministryně školství Buzková vyhlásila intenzivnější učení cizím jazykům, byl to od ní dobrý, ale polovičatý tah. Druhou polovinu cesty ona ani její vláda už nešla – k tomu by totiž bylo třeba odvahy vytvořit z angličtinářů (a dalších učitelů cizích jazyků) kastu s řádově vyššími platy, než mají kolegové ve sboru.
Jistě, společensky by to bylo trochu nepříjemné, pořád ale lepší privilegovaná vrstva uvnitř učitelstva než podřadná vrstva deseti milionů (minus několik desítek tisíc vzdělaných šťastlivců), kteří si připadají hloupě, když se setkají s příslušníkem některého menšího západoevropského státu. Máloco by si zasloužilo národní plán tak jako potřeba naučit české děti dobře anglicky.
***
Čtěte „Školy marně...“ na straně 4
