Vynikající díla historické regionalistiky nejsou pouze dějinami lokálními. Vztahují se k národním dějinám, které se odehrávají a píší v centru. Názorně to ukazuje druhý návrat historika Josefa Petráně se do rodných Ouběnic -tentokrát ve 20. století.
Když před devíti lety vydal Josef Petráň knihu Příběh Ouběnic, přijali ji čeští historici jako událost. Proč vlastně? Myslím, že návrat profesora pražské univerzity do rodné vsi na Podblanicku a pečlivé vypsání jejích dějin zapůsobily hlavně jako gesto uzavírající nesnadná devadesátá léta.
Česká historie jako vědní obor se tímto obdobím protrápila. Tížila ji přemíra úkolů: zakládaly, rušily a reformovaly se instituce i názory, srovnával se krok s vývojem na Západě. Možná že tehdy sedmdesátiletý autor prostě jen splnil úkol vypsat dějiny svého rodiště a na nic z toho nemyslel, ale jeho práce získala ohlas nápadně přesahující význam, jaký kdy Ouběnice pro české dějiny měly. Kniha připomínala skutečnost, že psaní historie je koneckonců také řemeslo, a tato připomínka poskytovala úlevu. Jako kdyby na seminář o designu, kde zabředli do debaty, z níž už nikdo nevidí cestu ven, přinesli stůl, který zatím vedle vyrobil truhlář. Mistrovské dílo ve své samozřejmosti, takové, jaké svede jenom zkušený řemeslník - a zdaleka ne každý. Mistrovské řemeslo a triky prezentace To, co říkám, jsem se snažil říct už tenkrát. Zapamatoval jsem si, že jsem tu o Petráňově knize a jejím ohlasu psal a že jsem přitom zažíval radost z přečteného a měl chuť ji poslat prostřednictvím článku dál. Ale když se po letech dívám na svůj příspěvek (Orientace LN 7. 7. 2001), překvapuje mě zvláštní recenzentova odtažitost, která na mě z pochvalných řádek čiší. Prozrazuje mi nevyřčené námitky. Proti obojímu: knize i echu, kterého se jí dostalo. Druhořadé, ale chybně potlačené v přesvědčení, že v novinovém článku se musí jeho autor rozhodnout, zda vidí barvu bílou, nebo černou, protože o jemnostech při rozlišování různých odstínů šedi se tu nedá mluvit.
Znervózňovala mě povrchová úprava, drobnůstky. Pokládal jsem je, učedník, vlastně za triky, které práci nevylepšovaly. Pojem „mikrohistorie“ v podtitulu Příběhu Ouběnic i odkazy k teoretické literatuře, jimiž dal autor najevo, že o ní dobře ví, však nijak neovlivnily tradiční způsob, jakým pracoval. Mrzely mne, jako by vás na stole od starého mistra mrzely nadbytečné ornamenty. Slibuji, že už toho truhlářského příměru nechám. Na ohlasu mě znepokojovalo totéž. Nelíbilo se dílo právě pro chytrou prezentaci, zdánlivě povyšující mistrovské řemeslo na něco víc? Připomínám si staré otázky při četbě právě vydaného pokračování, na něž jsem byl osm let zvědavý a myslel na ně pokaždé, když jsem ze silnice hledal mezi korunami stromů věž ouběnického kostela.
Zajímalo mě, jak si Josef Petráň poradí. Půvab Příběhu Ouběnic spočíval v tom, že pracoval s materiálem, s nímž většina lidí mnoho nesvede, ale on to dokázal s přehledem. Kdo už by si měl vědět rady se skoupými údaji středověkých a novověkých pramenů o nevelké vsi v chudém kraji než dlouholetý učitel historiků a archivářů, který takových výkladů podnikal, sledoval a vedl stovky? Tam, kde začátečník obyčejně odpadne, v nejlepším případě najde, přečte, přeloží a vypíše údaje ze starých listin a knih, aniž by tak docela věděl, co znamenají, předvedl Josef Petráň na příkladu rodné vsi, jak se taková práce má udělat. Vytěžil z nich, co vytěžit šlo, vysvětlil, co říkají, co naznačují a na co odpověď dát nemohou. Druhým dílem Ouběnic, ohlášeným na konci úspěšné knihy, se Josef Petráň vydal za hranice této své odbornosti. Slíbil tehdy, že pokročí za rok 1914 a vypíše místní dějiny ve dvacátém století. Jistě, před jinými smrtelníky, kteří by se pokoušeli o totéž, měl stále náskok, i tady má svou váhu zběhlost při práci s archiváliemi a rozhled, jaký dává dlouholeté působení v ústředních vědeckých institucích. Nadto většinu dvacátého století autor, narozený v roce 1930, sám pamatuje a musí mít ohromnou zásobu vědomostí o místních osudech. Historici tomu někdy říkají „předpramenné vědění“: všechno, co víte a tušíte dřív, než si začnete opatřovat podklady k práci.
Popely ještě žhavé Psát o osudech svého rodiště, které jsou ještě v paměti žijících generací, může být ošemetné. Jsou to „popely ještě žhavé“, k nimž má autor vždy osobní vztahy. Myslím, že s bezpečnějším odstupem můžete psát o osudech státu, o Masarykovi, Gottwaldovi a Havlovi než o spolužácích, sousedech a pratetách. I proto jsem byl zvědavý, jak se s tím Josef Petráň vyrovná.
Dvacáté století v Ouběnicích napsal klasicky: postupuje od konce staré monarchie do současnosti, veden dostupnými prameny a vahou místních událostí. Většinu času s ním čtenář prožije v první polovině století, kdy na ouběnické faře působil kněz a spisovatel lidových románů Bohumil Zahradník-Brodský a do tradičně žijící obce jen pomalu pronikali poslové nové doby, politické strany a elektřina. Na události přesahující místní horizont byl tamní život chudý. Až druhá světová válka si Ouběnice našla: 21. července 1942 se v domě obklíčeném gestapem zastřelil MUDr. Lyčka, lékař parašutistů, kteří zabili Heydricha. Po následném odhalení místních ilegálních sítí přišly o život dvě desítky lidí z okolí.
Minulé století bylo bohaté na události, které se u nás dotkly každého, i když každého jinak. Obě války, abych rovnou uvedl příklad, přinesly zemědělskému venkovu značné zisky z černého trhu s potravinami, z nichž se splatily staré půjčky. Sedláky se stát v padesátých letech snažil připravit o majetek a vyhnat z vesnic. Ale jak vidíme také na příkladu Ouběnic, nepovedlo se mu to u všech. Místní JZD, které se nakonec v obci silou moci ustavilo, řídili před nástupem éry zemědělských inženýrů hlavně dědicové místních hospodářství, kteří jediní uměli organizovat práci ve větším měřítku.
Vůbec se tu s lidmi zacházelo jinak než ve městech, kde jich je dost, a jsou tudíž snáze zaměnitelní. Zarážející je stálost, s níž se v Ouběnicích i okolních obcích, navzdory politickým zvratům, objevují v roli hybatelů obecní komunity stejní lidé. Jejich politickým vyznáním, mohu-li soudit, byl v podstatě místní patriotismus a zájmy rodiště zastupovali tak, jak bylo potřeba - třeba i účastí v obecní správní komisi za okupace. V nedalekém Miličíně zase vedl obecní kroniku od roku 1933 až do roku 1989 syn bývalého starosty. Prostě proto, že se k tomu nejlépe hodil a všichni to uznali.
Soumrak venkova, vzestup venkovanů Podtitul Petráňovy knihy říká, že pojednává o „soumraku tradičního venkova“. Autor ovšem není velkoměstský estét, ale rodák, pamětník a historik, takže v knize nenacházíme idealizaci časů, kdy venkované od úsvitu do soumraku pracovali na polích a krásně opálení se pak vyjímali na fotografiích před chalupami s doškovou střechou. Vlastní, interní bilance dvacátého století, pokud by ji měli dát dohromady sami Ouběničtí, by totiž musela na prvním místě uvést převratný hmotný a sociální vzestup většiny obyvatel. Rodiny větších sedláků vyhnaných z vesnic se po počátečním šoku z nutnosti poměštily. Střední a chudší hospodáři, kteří ve vsích zůstali, si po čase v JZD rádi zvykli na pevnou pracovní dobu, stálý příjem a placenou dovolenou. Jejich děti šly převážně také do měst, venkov se vylidnil. Když se malá družstva v několika vlnách sloučila do velkých a většinu práce zastaly stroje, už by se ani víc lidí ve starých osadách neuživilo.
Pokud jde o vylidňování, patří okolí Ouběnic k republikovým šampionům, k čemuž přispěla i skutečnost, že dříve byl tento málo úrodný kraj bez větších městských center a průmyslu prostě přelidněný až k bídě. Jizvy po zmíněných operacích vidíme kolem sebe: opuštěné fary, zrušené školy, pošty, hospody, četnické stanice. Z nich a mezi nimi dál vyrůstají městské domy s koupelnami a balkony, které se sem sice vůbec nehodí, ale jsou jak ze žurnálu a zbývající stálí obyvatelé je tak touží mít a jsou na ně pyšní, zvlášť když po většinu života chodili v mrazech na záchod přes dvůr. Bilance dvacátého století tedy pro místní obyvatele - navzdory převážně nepřívětivému politickému rámci - nemůže být špatná. Je zážitek slyšet školní dítka, jak o patriarchální idyle poučují babičku a ona jim vykládá o starém kastovním světě venkova, jehož konce vůbec nelituje, a snaží se na oplátku mladým vysvětlit, jak to bylo pěkné, když družstevníci poprvé vyjeli vlastním autobusem do města do divadla.
Nepochybuji o tom, že Josef Petráň takové debaty dobře zná. Sám se k nim vyslovuje nepřímo, když připomíná, že při proměně venkova hrály roli mocnější síly než státní politika a že k obdobným výsledkům (vylidněnému zemědělskému venkovu lačně přebírajícímu městské způsoby) dospěli i tam, kde komunisté nikdy nevládli. „Soumrak“ nějaké doby je nakonec jenom předzvěstí nástupu jiné a historik není od toho, aby proti chodu světa protestoval, ale aby ho zdokumentoval.
Dějiny platné i mimo Prahu U historické regionalistiky, jak se v akademické mluvě říká odborně vedeným zpracováním místních dějin, hledám odpověď na otázku, kde se vlastně stala česká historie, o níž se vykládá ve školách. Kousek se jí stal vlastně všude: nenajdete u nás sebezapadlejší městečko nebo ves, kudy by netáhla vojska k nějaké důležité bitvě, o niž by nezavadil umělec, která by nedala světu, nebo alespoň okresu proslulého rodáka.
Ve svých nejlepších dílech ale dokáže historická regionalistika víc než jenom lokalizovat události. Vede tichou debatu s národními dějinami, které nevznikají jako souhrn všech místních osudů, ale dějí se v centru, u nás v posledním století obyčejně v Praze, a se zřetelem k ní se také nejčastěji zpracovávají a vykládají. Jsou ale platné i mimo Prahu? V čem ano a v čem ne? Co se vlastně dělo v jednotlivých místech a tamních společenstvích? Zařídili si tam lidé něco jinak, po svém? Jak dělali RakouskoUhersko a první republiku, jak světové války, jak komunismus? Koho zajímají podobné otázky, sáhne po knížce o obci, v níž ani nikoho nezná. Tak by měla být čtena Petráňova historie Ouběnic a měli by ji brát do rukou i lidé zdaleka.
Hlavní výhradu nechávám na konec, protože je opět druhořadá a zase stejná. Úvahové pasáže a odkazy k dosavadní literatuře o moderních dějinách venkova působí jako povinné cvičení a pomíjejí již bohatou knihovnu, kterou k tématu sepsali především čeští sociologové. Ale ať. Nikdo nemůže zvládnout všechno a důkladný výzkum jedné místní historie ve dvacátém století zrovna nebyl malý úkol. Vidíme to na rozsahu práce, dvojnásobném oproti tomu, jaký v první knize stačil na vylíčení předchozích osmi staletí.
Připomíná to skutečnost, že venkov definitivně vstoupil do éry psaného slova, všeobecné gramotnosti a úřadování. Papírů se zachovalo mnoho a většina zůstává nepřečtených. Bylo by dobré je všude utřídit tak, jak to pro rodnou obec udělal Josef Petráň. Pomůže při tom nejen přečtení Ouběnic jako návodného vzoru, ale také vysokoškolská učebnice historické regionalistiky, kterou pro své studenty na Univerzitě Pardubice před časem vydal Petr Vorel. Kupodivu jediná pomůcka, která u nás pro zájemce o výzkum a psaní místních dějin v poslední době vyšla.
***
Josef Petráň připomíná, že při proměně venkova hrály roli mocnější síly než státní politika a že k obdobným výsledkům - vylidněnému zemědělskému venkovu lačně přebírajícímu městské způsoby - dospěli i tam, kde komunisté nikdy nevládli
O autorovi| Tomáš Zahradníček, historik a novinář Autor (* 1971) působí v Ústavu pro soudobé dějiny a vede internetové Muzeum České Sibiře (www.ceskasibir.cz). Žije v Miličíně.
